30.1. Te Anau

Ráno jsme se probudili a koukáme na modrou oblohu a vítr je najednou fuč. Jen obrovské vlny stále ještě řádí. V zátoce bydlí delfíni a mají skotačit ve vlnách. Kousek od auta je na to vybudovaná pozorovatelna.  Ale jak koukáme tak koukáme, delfíni nikde.  Asi jsou ty vlny i na ně moc velké. Tak nasedáme a hurá k severu. Půlku cesty nefoukne ani větérek a bydlibusík jede docela svižně ale pak se pan vítr opět probudil a foukal pochopitelně proti nám (tedy od severu). Když jsme jeli na jih, tak foukal od jihu. Dojeli jsme k jezeru Te Anau, objednali na zítřek výlet po Milford Saund a ve zbytku odpoledne jsme si prošli alespoň kousek Kepler Traku podél břehu krásným dubovým pralesem. Ráno brzy vstáváme, abychom stihli ten výlet.  

Tak tohle je náš momentální domov, když ještě nebyl špinavý po jízdách po štěrkových cestách za vydatného deště

29.1. Nejjižnější cíp jižního ostrova

Ráno neprší, vyrážíme k Cathedral Caves. Příjezdová brána je však ještě zavřená, čeká se na odliv. Popojeli jsme tedy k Mc Lean vodopádu. Vede k němu moc hezká cesta pralesem s vysokými přesličkami a stromy porostlými mechy. Vodopád ještě nebyl osvětlen sluncem, ale to nám nevadí, hlavně, že neprší. Vracíme se k Cathedral Caves, ale brána je stále zavřená, protože jsou velké vlny, způsobené velmi silným větrem. Dojeli jsme k Curios Bay, kde jsou k vidění za odlivu zkamenělé kmeny stromů. Díky silnému větru jsou na moři obrovské vlny, které při nárazech na skály dělají vysoké zpěněné gejzíry (úchvatná podívaná a mnoho fotek).Po večeři jsme se šli podívat, jestli neuvidíme, jak nesou večeři také tučňáci mláděti, které jsme viděli odpoledne schované v křoví. Měli jsme štěstí a máme to nafocené a natočené. Celý den si užíváme teplé čepice na neprofukavé bundy. Tady by se uživily větrné elektrárny.

28.1. Výlet vlakem do Pukerangy

Dnes konečně svítí sluníčko, ale stále fouká. V závětří Dundedinu je docela vedro. U nádraží je trh, nakupujeme rajčata a meruňky a vyrážíme vláčkem na výlet. Trať vede nádherným údolím (spíš kaňonem) s mnoha tunely a hlavně mnoha mosty. Udělal jsem mnoho fotek. Cestou zpátky jsme si dali v jídelním voze výbornou dýňovou polívku, která kupodivu nebyla předražená. Odpoledne jsme se posunuly dále na jih do DOC kempu v krásné zátoce u moře, kde surfují surfaři. Vítr je ale stále silný a studený, takže na koupání není ani pomyšlení. Neoprény nemáme. Našli jsme si místečko v závětří, aby bylo možné uvařit večeři. Mezi přeháňkami jsme stihli udělat večeři a v suchu auta  jí sníst. Není tady signál GSM, a proto bude mít tento příspěvek zpoždění. Zkoušeli jsme to i na kopci, ale bohužel nic.

27.1. Albatrosy a tučňáci

Dnešní den jsme strávili na poloostrově Otago. Celý den foukal strašně studený a silný vítr. Cestou jsme obdivovali a fotily zálivy a kopečky se stromy ohnutými a učesanými větrem. Jedním směrem jsme jeli po hřebeni a zpět kolem moře. Udělali jsme si menší pěší výlet na útesy nad mořem a potom jsme odjeli na pozorovatelnu albatrosů. Museli jsme zaplatit, ale albatrosi nás nezklamali a odměnili se nám krásným plachtěním v silném větru. Na večer jsme si zabukovali pozorování tučňáků s průvodcem. Chodili jsme zákopy, krytými maskovacími sítěmi a pozorovali jsme je velmi zblízka. Viděli jsme návrat dospělých z rybolovu a krmení mláďat. Bylo to úžasné. Prohlídka skončila o půl deváté večer, tak jsme zajeli do campu, dali sprchu a naplánovali další den. Ten silný vítr nás pěkně vyfoukal a zničil, jdeme spát.

26.1. Moeraki Boulders a Dunedin

Ráno jsme se nasnídali v krásném kempu uprostřed lesa a vyrazili jsme na Moeraki Boulders, což jsou kameny kulovitého tvaru, které zřejmě vznikly před 55 miliony let na dně moře a jak se dno zvedlo, objevily se na pobřeží a jsou vidět pouze za odlivu. Když jsme dorazili, moře už ustoupilo a kameny seděly v loužích na písečné pláží. Jako vždy a všude zde byla spousta Japonců, tím bylo focení náročnější.  I tak se nám povedlo pár fotek. Ještě jsme se prošli po pláži a pozorovali racky a zvláštní tvary chaluh. Pak jsme pokračovali do Dunedinu. Náš bydlibusík funěl do strmých stoupání, ale  skopce mu to šlo lépe. Podle GPS jsme lehce našli vyhlédnutý kemp a začalo mžít. To nás neodradilo od výletu do města, ale déšť stále houstnul. Se slovy pana Komárka „Chčije a chčije“ jsme se před deštěm schovali v nádherném historickém nádraží. Do kempu jsme raději vrátili autobusem. Teď sedíme v autě (Ivanka už je zalezlá ve spacáku) a déšť nám vytrvale bubnuje do střechy. Snad bude zítra lépe.

 

25.1. Oamaru

Dnes jsme se vydali zpět k pobřeží do městečka Oamaru. Počasí se bohužel změnilo, pršelo a poprchávalo celý den. Za drobného mžení jsme si prošli krásný městský park. Jsou zde dvě pozorovatelny tučňáků a tuleňů. Jedno je placené a tučňáci vylézají z vody až v 21:00 a druhé je zdarma a tučňáci vylézají z vody  v 19:00. Jeli jsme pochopitelně na to druhé a strávili jsme zde přes hodinu čekáním a bylo nám zima. Tuleni se váleli na pláži, ale tučňáci nikde. Navíc byla pozorovatelna dosti vysoko a můj teleobjektiv sotva stačil na tuleně. Nakonec postupně vylezlo asi 5 tučňáků, které jsem vyfotil tak, že při velkém zvětšení se pozná, že to je tučňák. Odjeli jsme do DOC campu a zítra jedeme na ty šutry Moaraki boulders.

24.1. Clay Cliffs

Ráno jsme vstali docela brzy a po snídani jsme na vyhlídku na Tasmanský ledovec, největší na Novém Zélandu. Vyhlídka je u jezera, kde se konec ledovce odlamuje, a po jezeře plují kry. Dívali jsme se na ně dalekohledem a obdivovali jejich roztodivné tvary.  Japonští turisté jezdili za 130 dolarů mezi těmito krami na rychlých člunech. Výhled byl opravdu překrásný, na jedné straně ledovec a Mount Cook a na druhé v straně v širokém údolí jezero Pukaki tyrkysové barvy. Kochali jsme se skoro hodinu. Pak jsme jeli dál a v městečku Twizel jsme doplnili zásoby jídla. Při nakládání vedle zastavilo auto a vystoupili tři mladí lidé a pozdravili nás česky. Jsou to studenti momentálně studující v Austrálii a právě končí dvoutýdenní výlet na Nový Zéland. Dali nám pro ně již nepotřebné mapky a prospekty. Ptali se kam míříme teď a my, že podívat se na Clay cliffs. Že prý jeli kolem, ale nezastavili se tam. My na to, že podle Patrika je to tam moc hezké. Tak to obrátili, že se také podívají a pak nám za radu moc děkovali. Opravdu to stálo zato. Udělal jsem asi 43 fotek. Bylo ale hrozné horko a tak jsme se vykoupali v říčce, co tam teče kolem. Zakempovali jsme v Omaramě, kde jsme si vyprali v pračce všechno špinavé prádlo za pouhé 4 dolary i pracím prostředkem.

23.1. Hocker valley

 V noci jsme mrzli. Ráno musela kontrola škrábat led na předním skle, aby viděla na náš lísteček o zaplacení. Modrá obloha, slunce ještě za kopcem. Čekáme, až vyleze a začne hřát. Kopec je vysoký, čekáme dlouho a to se nám později vymstilo. Po snídani jsme vyrazili do Hocker valley. Už z kempu byla vidět špička Mount Cooku ozářená sluncem. Údolí se kroutilo a cesta vedla přes dva pěkné provazové mosty. Když jsme vyšli ze zatáčky, ovjevil se před námi mohutný Mount Cook od poloviny nahoru zahalený v mracích (do prdele,měli jsme vyjít dříve). Došli jsme až k jezeru plnému ker, ulomených z Hockerova ledovce. Posadili se u jezera a hypnotizovali mraky, aby šli clonit někam jinam. Občas vykoukla špička a zase zmizela. Pojedli jsme a nakonec byly naše prosby vyslyšeny a Mount Cook se ukázal v celé mohutnosti a kráse. K večeři jsme měli bramborovou omeletu s lančmítem. Mňam mňam.

22.1. Hurá k Mount Cook

Vyspali jsme se božsky pod kouzelnou dekou, která hřeje jako kamínka (dostali jsme od Wickidů zdarma). Udělali jsme ordunk v našich věcech, aby vše potřebné bylo rychle k nalezení a nepotřebné aby nepřekáželo. Dostali jsme jedno pozvání na kafe a jedno pozvání do kiwi rodiny od osadníků. Obojí jsme však zdvořile odmítli, protože se udělalo hezky a ujížděli jsme k Mount Cooku. Cestou však začalo pršet, ale při našem příjezdu do White horse DOC campu přestalo pršet , začalo hřát sluníčko a tak jsme urychleně se svačinou na zádech a hůlkami v ruce vyrazily na první výlet a to na Mulller hut. Zapomněl jsem se podívat do mapy na výškový rozdíl (1100m). Brzy jsme zjistili, že to není snadný výlet, ale navíc stále po schodoch (asi Vlado Miler hut), které navíc jsou v horní části v rekonstrukci. Cestou jsem mnohokrát fotil zasněžený a nádherně osvětlený Mount Cook.  Naštěstí se skoro v polovině zkazilo počasí padali malé kroupy) tak jsme to otočili. Zašli jsme ještě za deště na vyhlídku Kea point a tam jsem zjistil podle obrázku panoramatu, že ten majestátní kopec není Mount Cook, že ten je kus dál a byl celý den v mlze. Snad se nám zítra ukáže. Zajeli jsme do vesničky Mount Cook do infocentra, co je tam to muzeum, které se Šárce tak líbilo. Večeři jsme si uvařili v šeltru, protože opět prší a je zima.

21.1. Nabytí bydlibusíku

Ráno jsme šli pěšky k Wickidům pro auto s velkými obavami, co nafasujeme. Auto nám přidělili lehce obouchané ze všech stran, ale umyté a uvnitř čisté. Je to Tojota s panoramatiockými okénky na bocích střechy, kterými budeme pozorovat v noci možná někdy jižní kříž. Má nové gumy a brzdy, ale má nalétáno 280 000 km, slabý motor a žere 10 litrů. Pomalované je decentně (ne vulgárně). Jízda po levé straně vozovky kupodivu ve městě dopadla dobře a dlouhá jízda po rovné silnici byla bez problémů. Zato při hledání místa ke kempování mi musela Ivanka často říkat:“Jeď vlevo!!!“ Hledali jsme místo „na divoko“, ale všude na vhodných místech byla cedule „Zákaz kempování“. V infocentru mezitím zavřeli. Měli ale za výkladem mapku, na níž jsme našli místo na kempování, a to u jezera Alexandrina. Jezero je krásné, ale camp je součástí chatové osady, kterou Ivanka nazývá Novozéladská skautská osada. Noc stála 15dolarů. Místní byli velice družní.

20.1. Christchurch - druhý den

 Dotazem v recepci jsme zjistili, že muzeum při zemětřesení nespadlo a je otevřené. Je opravdu pěkné a je škoda, že ho naši kluci vynechali. Dokonce je zadarmo. Ukážu to na fotkách. Byla tam také výstavba extravagantních šatů, jako jsou ze dřževa, z plechu, ze starých kufříků, z polštářů. Některé byly zajímavé nikoliv materiálem, ale barevností. Chodit se v tom sice nedá, ale bylo to hezké napohled. Také bylo dojemné, že tam byly stěny pokryté vyšívanými srdíčky, které udělali lidé, jimž bylo líto obětí zametřesení v únoru 2011. Zbytek dne jsme ztrávili v městském parku, kde byl festival street show. Také zdarma a cvičili jsme si tam angličtinu. Park je obrovský a nádherný.

Zíttra si jdeme pro auto a tak jsme z toho trochu vyplašení. Snad to dobře dopadne.

19.1. Christchurch

Měli jsme objednané buzení, ale nebylo ho potřeba. Šli jsme na snídani a v 9 hodin nás opět odvezli na letiště, kde nás čekala cesta do Christchurch. Cesta trvala hodinu dvacet minut. Na letišti Jirka koupil zélandskou simkartu kvůli internetu. Sehnat ubytování nebylo snadné, protože všude bylo plno. Nakonec jsme se poradili s odborníky a našlo se ubytování blízko centra. Zašli jsme si nakoupit do nákupního centra, protože budeme moci dojet autem až k hotelu. Koupili jsme príma steaky tak jsme si je udělali k pozdnímu obědu.  Potom jsme se vydali k naší půjčovně aut, abychom znali cestu, až si pro něj půjdeme. Museli jsme obejít celé centrum města, protože je zcela zničené zemětřesením a ohrazené zábranami. Působí to jako mrtvé město spousta prázdných poškozených domu a nikde ani živáčka. Našli jsme naší Wicked rent car. Viděla jsem pár zaparkovaných aut před budovou a trochu mi to dělá starosti. Asi budeme muset nakoupit nějaké čisticí prostředky a zapracovat. No, uvidíme, co nás čeká až v sobotu 21.1. Cestou jsme se stavili v hospodě na pivo, abychom to trochu spláchli. Nohy mám ušoupané a jdu spát.

17.1. a 18. 1. Přelet k protinožcům

Chtěli jsme být na letišti v Dubaji včas, abychom vzhledem k jeho velikosti nezabloudili a vše šlo hladce. Nakonec to nebylo hrozné a zvládli jsme to. Snídaně na hotelu byla jak jinak než ohromná. Obrovský švédský stůl, plno jídla. Autobus nás odvezl na správný terminál a zjistili jsme, že letíme přes Melbourne. Vedle mě seděli angličani, takže jsme prohodili i pár slov. Let do Melbourn byl dlouhý jako Lovosice a nekonečný. Měli jsme místa v prostřední řadě. Spali jsme poze trochu, takže jsme shlédli několik filmů. V Melbourn jsme museli vystoupit, znovu projít rentgenem a počkat až bude letadlo znovu připravené. Na letišti byl klid a hrálo tam piano úplně samo. Do Aucklandu jsme doletěli na čas. Museli jsme už v letadle vyplnit kartu ohledně bezpečnostních předpisů před vstupem na Zéland. Problém nám dělaly sušenky, zda je vyhodit nebo ne, ale nakonec jsme prošli kontrolou bez problémů. Museli jsme je ale přiznat. Batohy nám očuchával pejsek. Nejprve ale na pase můj batoh vůbec nebyl. Jirka se šel podívat dopředu na lidi ve frontě na kontrolu a našel můj batoh u lidí, kteří se spletli ( uf..). Na nástěnce v příletové hale jsme našli číslo našeho hotelu a po zavolání pro nás přijeli a odvezli nás na hotel. Trochu jsme se prošli, ale v 19 hodin jsme spali jako zabití.

Dubaj

16.1. Dubaj  
Odlet byl načas. Letadlo bylo poloprázdné. Letěli jsme asi 5 hodin a uteklo to celkem rychle. Příletová hala v Dubaji byla ohromná s velkým množstvím sloupů vše září a působí to ohromně. Čekali jsme frontu na oskenování oka. Fronty byly rozděleny na muže a ženy. My jsme měli společný voucher, takže když na mě přišla řada, musela jsem volat Jirku, který byl ještě poměrně daleko. Všude na letišti je vše dobře zorganizované, všichni mluví anglicky a jsou připraveni  poradit jakmile se někde motáte. Hotel kde jsme byli ubytovaní byl také ohromný měl hrozně dlouhé chodby. U recepce jsme dostali poukázky na malé občerstvení hned po příjezdu a na snídani. Do postele jsme se dostali pozdě, takže asi pouze na 3 hodiny nicméně horizontální poloha nebyla k zahození. Budovy v Dubaji jsou většinou samé sklo. Nejvyšší budovu na světě jsme viděli pouze z dálky z autobusu.

7.1.2012 Poniklá přípravy

Zalozili jsme si blog, tak ho zkoušíme.!!!!!! Je to hračka

Sbíráme rady od zkušených cestovatelů.