pátek 30. března 2012

29.3. Zase doma

Let zpátky do Prahy byl bez komlikací. posádka v letadle byla nejlepší ze všech sedmi letů s Emirates, takže jsme měli dobrou náladu z vína, které nám ochotně nosily. Na letišti nás vítal kompletní uvítací výbor od nejmladší Barborky po nejstaršího Rudolfa. Z toho jsme měli velkou radost. Teď máme ale pocit, že jsme ani nikde nebyli, jak jsme se zase rychle zabydleli na Kladně a musíme se dívat na fotky, aby jsme si ověřili, že to všechno byla pravda.

28.3. Poslední den v Dubaji

Stanice metra do Palm Deira už známe téměř zpaměti. Palm Deira  Palm Deira totiž nasedáme na náš Hop in Hop out autobus. Už jsem uměl arabsky „Dveře se zavírají“, ale už jsem to zase zapomněl. Po pár stanicích jsme přesedli z červeného okruhu na modrý okruh, který jede podél pobřeží. Poctivě vystupujeme na každé zastávce a prohlížíme pamětihodnosti. První je mešita, jediná v Dubaji, kam smí i nemuslimové, ale jen 10:00 a ne ve středu. Dnes je středa a my jsme tam byli asi v 11:00. Fotím tedy jen z venku. Další zastávka je Jumeriah Beach, piknikové a koupací místo. Dáváme si oběd a popojedeme na vyhlídku na Burj Al Arab, známý sedmihvězdičkový hotel ve tvaru plachetnice.

Vyhlídka není nic moc, protože brání plot a slunce je zrovna z druhé strany. Nicméně fotím, když už jsme kvůli tomu vystoupili a čekali 20 minut na další autobus. Jedeme k tržišti Madinat Jumeirah. To je pěkné a je tu lepší výhled na Burj Al Arab. Je tady také hodně restaurací a vodních kanálů, po kterých se můžete svést na lodičce. Vypadá to jako malé Benátky. Ivanka mi tady koupila překvapení k narozeninám, které jsem si vybral u stánku Swatch. Vrátili jsme se ještě kousek zpátky k Burj Al Arab, a zkoušeli, jak blízko se dostaneme. Moc to bez zabukovaného posezení alespoň na kafíčko za 350 dubajských dirhamů na osobu nešlo. Jeli jsme tedy dál na ty umělé ostrovy ve tvaru palmy až k hotelu Atlantis.
 Tam jsme prošli přízemí s mnoha krámy a butiky, vyfotili hotel zvenku, zjistili, že jít se dál nikam nedá, nasedli do dalšího autobusu a odjeli ke zlatému hřebu dne. Kdo mne zná, tak ví, že, pokud je v nějakém městě nějaká věž, že musím nahoru. A v tomhle městě je jako náhodou nejvyšší věž na světě: 828 vysoký  Burj Khalifa. To jsme si nechali jako třešničku nakonec. Bohužel až nahoru na vrchol to nejde, ale i tak bylo zajímavé, dívat se na okolní mrakodrapy jako z letadla. Byli jsme tam až do tmy, abychom si vychutnali osvětlené město. Bylo tam dost plno a všude samá ruština. Byl jich tam zrovna celý zájezd, možná hned dva autobusy. Pod mrakodrapem je obrovská „Křižíkova fontána“, srovnatelná jen s tou v Las Vegas. Produkce je každou půlhodinu.
 Filmoval jsem jí nejdříve seshora z věže a potom i zdola.

Není sice barevná, ale pohyby jsou nádherně sladěné s hudbou. Byla to skutečně pěkná závěrečná tečka celého našeho výletu do světa. Do hotelu jsme se vrátili vyčerpaní s nohama o 5cm kratšíma.






úterý 27. března 2012

27.3. Dubaj, den druhý

Dnes je to trojčíslo, tak začněte číst nejprve 25.
Dopoledne jsme odjeli metrem a došli pěšky k Dubai Fort and Museum. To je pevnost, ve které je moc hezky udělané muzeum o historii Dubaje. Většina je v podzemí a je tam spousta figurín v nejrůznějších prostředích. Pak jsme se zúčastnili prohlídky s průvodkyní v historické části Dubaje. Prohlídka začínala právě u toho muzea a vedla kolem ministerstva obrany, úřadu vládnoucího šejka a největší dubajské mešity přes tržiště látek, tržiště se vším, potom lodičkou přes řeku na tržiště koření a tržiště zlata. Průvodkyně byla velice sympatická a milá a řekla nám hodně zajímavých věcí o náboženských zvyklostech, politice a životě lidí v Dubaji.
Na tržišti koření nám vysvětlila na co se co používá a jak máme smlouvat. Na oběd jsme jeli naším předplaceným autobusem do největšího nákupního střediska. Oběd ani nákupní středisko nás neuchvátily. Popojeli jsme opět předplaceným autobusem na nábřeží a svezli jsme se velkou dřevěnou lodí po řece. Loď byla také v ceně okružního autobusu a byla s výkladem. Po projížďce jsme šli pěšky dál po nábřeží až k tržišti a hledali svatyni, kterou nám ukazovala průvodkyně, do které se smí, ale bez bot a bez průvodce. Bohužel jsme ji nenašli. Bohužel jsem si ji nezaznamenal do GPS.
 Vrátili jsme se k muzeu, počkali na okružní autobus a popojeli k Heritage Vilage. To je jakýsi skanzen bedujínských a rybářských obydlí. Sedí před nimi místní lidé v těch jejich hábitech a povídají si. Chtěl jsem se ještě podívat na palác, který si nechal postavit dědeček současného vládce, ale zastavila nás cedule „Military area, keep out“. Na druhou stranu řeky jsme se dostali dlouhatánským podchodem. Tam jsme si ještě chvilku sedli na břeh a pak odjeli metrem do hotelu.

26.3. Přelet do Dubaje


Ráno jsme si dali budíček již na 5:30, protože jsme z vrozené opatrnosti raději na letišti dříve. Díky tomu jsme jeli taxíkem ještě před dopravní špičkou a také taxikář si pochvaloval, že  díky tomu může odvézt dceru do školy včas. Povídali jsme si s ním celou cestu. Let proběhl hladce (až na občasné turbulence) a docela uběhl rychle (pouhých 7hodin). Kapitán letu nás nepotěšil zprávou o počasí v Dubaji: 21stupňů a prší. S imigračními úředníky nebyl velký problém, jen to, že se mne ptal, kde budu spát a já si nepamatoval jméno hotelu a musel jsem za Ivankou, aby mi půjčila papírek s rezervací. Hotel máme kousek od letiště i od stanice metra. Ubytovali jsme se a nakoupili nějaké jídlo (není dražší než u nás). Pak jsme odjeli metrem ke Golden Souk (zlatému trhu). Koupili jsme si tam lístky na okružní autobus na dva dny se slevou na projížďku nočním Dubajem. Tu jsme hned absolvovali. Když nám projížďku popisovala, říkala, jak nám bude autobus zastavovat na focení. Zastavil jen jednou na focení největšího hotelu Atlantis. Jinak zastavoval jen na červenou, když nebyl žádný výhled. Za jízdy jsem dělal marné pokusy o nerozhýbané fotky. Proto to bylo pro mne zklamání. Navíc průvodce nebyl žádný sympaťák a občas mu nebylo rozumět a navíc nám byla docela zima. Teplé oblečení máme v zafoliovaném batohu, který Ivanka už nechce otevírat. Jinak některé mrakodrapy jsou nasvíceny opravdu nádherně. Na závěr jsme zhlédli světelnou a zvukovou šou v atriu hotelu Kleopatřiny pyramidy.



25.3. Singapur, den třetí, poslední

Ráno jsme si zase přispali, protože jsme šli pozdě spát. Vyšli jsme do ulic doprohlédnout si zbylé památky zakroužkované v naší mapě. Začali jsme katedrálou St. Andrews, kde právě začaly nedělní bohoslužby. Poslechli jsme si zpěv a pokračovali k Victoria Theatre and Concert hall, ale to bylo celé v lešení, kolem budovy parlamentu jsme došli podél řeky na Clarke Quay, kde je spousta restaurací a konečná vyhlídkových lodiček. Svezli jsme na jedné, abychom trochu ušetřili své nohy. Pochodování po městě je totiž o ušoupání nohou. Také jsme se dozvěděli něco o historii Singapuru. Po návratu jsme si dali k obědu výbornou rybu s bramborem a pak jsme šli k soše pana Raflese, zakladatele Singapuru. Metrem jsme zajeli do indické čtvrtě Litle India, ale vůbec se nám tam nelíbilo, a tak jsme zase vlezli do metra a odjeli k ostrovu Sentoza, což je singapurský Park oddechu Julia Fučíka.
Vylezli jsme z metra a venku byl pěkný slejvák a bouřka. Naštěstí hned u metra je velké nákupní středisko, kde jsme po dlouhém vybírání koupili Ivance šátek, který asi bude potřebovat při vstupu do mešity v Dubaji. Když déšť trochu polevil, vydali jsme se pěšky na ostrov. Lze se tam dostat i monorailem (vláčkem na jedné koleji na sloupech), nebo lanovkou, nebo autobusem, ale pěšky je to nejlevnější. Tam jsme trochu pochodili a trošku pofotili. Jedinou atrakci, kterou jsme si dopřáli, byl výjezd výtahem nahoru do tlamy osmnáctimetrové sochy Merliona. Na hlavě má také pozorovací plošinu, ale ta byla z důvodu deště uzavřena. Metrem a pěšky jsme se vrátili na naše oblíbené nábřeží, dali si ledovou tříšť, naposledy shlédli kouzelnou fontánu a šli zpátky do hotelu.

sobota 24. března 2012

24.3. Singapur, den druhý

Zase tu máme dvojčíslo deníku, takže číst nejprve 23.3.
Trochu jsme si po včerejším pozdním návratu přispali a po snídani vyrazili metrem do japonské a čínské zahrady. Japonská zahrada byla trochu zklamání. Ve Francii jsme u jedné bambuserie viděli hezčí. Čínská zahrada měla alespoň sedmipatrovou pagodu, na kterou se může vylézt, což jsme samozřejmě učinili. Seshora jsme viděli na jezeře závody dračích lodí a tak jsme zase pospíchali dolů, abychom je nezmeškali, než bude po všem. Z blízka se však ukázalo, že to je jen atrakce pro soutěživé turisty, kteří si zaplatili, aby si zazávodili. Také nás lákali za 5 dolarů podívat se na živé želvy. Vysvětlil jsem jim, že jsme právě nedávno plaval v moři. Jeli jsme zase metrem.

Tentokrát do Chinatownu. Je to několik uliček čínských domečků s krámky a restauracemi a velká pěkná pagoda Buddha Tooth Relic. Budhův zub jsme tam ale neobjevili. Uličkami jsme došli až k Thian Hock Keng Temple, ale to bylo celé v lešení a zavřené. Došli jsme pěšky až na nábřeží k soše Merliona, půl lva a půl ryby, chrlící vodu. Přes most jsme došli do nákupního střediska Esplanade na oběd do mekáče, protože Ivanka po své střevní příhodě nemá chuť na žádné asijské jídlo. Chvíli jsme poslouchali na nábřeží nácvik jedné zpěvačky na večerní vystoupení. Skočil jsme Ivance a sobě pro zmrzlinu, ale v tom horku se mi cestou dost rozpustila. Došli jsme k hotelu Sky Park, vystáli frontu a vyjeli nahoru.

To je ten trojvěžový mrakodrap a bazénem na střeše, co vypadá zespoda jako loď. Je odtud pěkný výhled na město. Bohužel bylo trochu v oparu, viditelnost nebyla úplně nejlepší. Lístek platil i do Art Science Muzeum, kde byla výstava Andy Varhola, kterého ani moc nemusíme, ale v podzemí muzea je výstava u příležitosti 100 let od potopení Titaniku. A ta je moc hezky udělaná. Bohužel se tam nesmí fotit. Ale mají to pěkně vymyšlené. Dostali jsme každý vyplněný palubní lístek se jménem a třídou, kterou se dotyčný plavil. Měli tak velký model Titaniku, spoustu předmětů, které byly vyloveny, pouštěli filmy o jeho stavbě. Potom tam byl jako bok Titaniku s nástupním můstkem, kterým jsme vešli dovnitř. Tam byla chodbička s dveřmi kajut druhé třídy, dále zařízení kabiny první třídy, restaurace, to  nádherné dřevěné schodiště, kde se ve filmu propadl strop.

 Vtipně byla pomocí zrcadel udělána palubní promenáda. Byl tam také velký kus ledu, aby si každý mohl zkusit, jak dlouho na něm udrží ruku. Byly v něm vytavené díry od prstů otužilých návštěvníků. Na konci byl seznam zachráněných a utonulých. Moje jméno bylo mezi utonulými a Ivanka byla zachráněna. Když jsme vylezli, už byla tma a na nábřeží hrál orchestr skladby jako od Glena Millera. Tak jsme poslouchali a čekali na to, až začne zase ta nádherná fontána. Po fontáně jsme se šli najíst a počkali si ještě na další představení fontány, protože jsme se jí nemohli nabažit. Do hotelu jsme se dostali až v půl dvanácté.

23.3. Návrat do Singapuru


Loď měla pro nás připlout v 9:30, ale možná také již 9:15, nebo také s hodinovým zpožděním. Takovouto informaci jsme dostali v recepci. Pochopitelně, že loď nepřiplula ani v 10:30, ale v 10:45, a to chvíli vypadalo, že naše molo vynechá. Na mě už šli mrákoty. Zpomalila a zatočila k nám až na poslední chvíli. Nicméně čekání bylo kratší než před týdnem v Mersingu. Stihli jsme přímý autobus do Singapuru. I fronty na hranicích byly tentokrát menší a tak jsme dorazili do Singapuru již v pozdním odpoledni, osprchovali se a vyrazili do města. Na nábřeží se právě konal festival světelných efektů. Bylo to úžasné. Například podle hudby rozsvěceli figury vyrobené ze žárovek ve tvaru zářivek tak, že pobíhaly a tančily.
Nebo na budovu Art Science Muzeum ve tvaru květu promítali přírodu a motýly. I sochu Merliona různě barevně nasvěcovali. Největší zážitek ale byla fontána. Byly tam klasické barevně osvětlované vodotrysky, ale stříkali do výšky i vodní mlhu, na kterou promítali nejrůznější efekty a scény a samozřejmě k tomu pouštěli hudbu, včetně naší oblíbené What A Wonderfull Wold s Luis Armstrongem. Do hotelu jsme se vrátili až o půl dvanácté.

středa 21. března 2012

21.3. Ostrov Tioman - 5.den


Opět je tady dvojčíslo, takže čtěte nejdříve 20.3.
Dnes byl šnorchlovací den u nás v Panubě. První šnorchlování bylo dopoledne. Na oběd jsme přelezli kopec do Airbatangu, protože tam je větší výběr restaurací a tudíž i jídel. A také máme procházku. Během oběda Ivanka uviděla na pláži velkého ještěra.

Pochopitelně jsem běžel ho vyfotit a nafilmovat. Po návratu domů jsme dali další šnorchlování. Ani jsem si už nebral podvodní foťák, protože jsem si říkal, že už mám vyfocené rybičky všech barev, co tady plavou. Ve vodě byl i náš soused a najednou na nás volá, že je tam želva. A opravdu. Plaval jsem honem pro foťák, protože želva mi do sbírky chyběla. Už nechybí.
Želva se nás vůbec nebála a plavala si pěkně pomalu, abych se mohl přiblížit a nafilmovat ji pěkně zblízka. Pak jsme si dali přestávku, vyplněnou četbou a úpravou fotek v počítači a pitím rumcoly. Vypadá to, že nebudeme mít problém s alkoholem na singapurské hranici, protože máme rumu tak sotva na zítřek.

20.3. Ostrov Tioman - 4.den

Včera večer jsme si objednali šnorchlovací výlet lodičkou na korálový ostrov, vzdálený asi 9km od našeho rezortu. Po snídani jsme nafasovali ploutve a brýle (šnorchly jsme si vzali svoje) a před desátou jsme stáli připraveni na konci mola. Přijela lodička s droboučkým Malajcem a nalodili jsme se. Bylo nás šest: jeden belgický pár, jeden malajský pár a jeden český pár (my dva). Lodička měla dosti silný motor (dle GPS jsme jeli přes 50km/h). Malajec s námi kličkoval, aby se vyhnul větším vlnám a za chvilku jsme byli u ostrůvku. Cestou nám ještě Belgičanka řekla, že se večer dozvěděla, že tady mají žraloka a že to chtěla dokonce vzdát. No to bylo něco pro Ivanku. Ale Malajec nás ujišťoval, že sem nepřipluje. Sebrali jsme odvahu a vlezli do vody (malajský pár oblečený a bez ploutví). Byl to docela šok. Všude kolem nás hejna barevných rybiček,

které se nás nebály, některé si dokonce do nás strčily a Ivanka si na jednu sáhla. Fotoaparát jsem mohl nechat na širokoúhlý, protože mi rybičky samy pluly před objektivem. No prostě paráda. Jeli jsme potom ještě na dvě další místa, kde také bylo spousty rybiček a navíc krásné barevné korály. Na další zastávce byl oběd a pak už bylo poslední šnorchlování v Monkey Bay a zpátky domů. Po návratu jsem dal notebook opět do baťůžku a vyrazili jsme internetit, aby jste neměli příliš dlouhou přestávku ve čtení deníku a neměli třeba absťák. Přelezli jsme kopec (David mi navrhoval obeplavat ho, ale s notebookem v batohu na zádech by to asi nebylo to pravé ořechové), půjčili si zase kola, dojeli do Tekeku, poslali dva příspěvky, přečetli si maily a odpověděli na ně, dokoupili Coca Colu, aby bylo na rumcolu a jeli jsme zpátky. Teď už jsme po večeři a já se těším na třídění podvodních fotek.

úterý 20. března 2012

19.3. Ostrov Tioman 3.den

Protože to máme na WIFI internet daleko, dávám příspěvky ob den dva najednou. Proto čtěte nejdříve předchozí kapitolu (tj. 18.3.) a pak teprve tuto kapitolu, aby vám to navazovalo.
Jestliže už jste přečetli 18.3., tak čtěte dál.
Po snídani jsme vyrazili pro ten levný alkohol (rum) do duty free obchodu v Tekeku, protože ho musíme dopít tady. Do Singapuru ho dovést nesmíme, protože by nám ho proclili nebo zabavili. Přelézali jsme ten kopec do Airbatangu, když jsme uslyšeli šustění větví a nad námi se objevilo stádo opic. Vůdčí samec na nás pouštěl hrůzu, jako abychom zmizeli. Pronásledoval nás po kabelu elektrického vedení. Šel z něj docela strach. Byl docela velký. Byli jsme právě v závěrečném klesání do Airbatangu. Ve spěchu jsem ho dvakrát vyfotil a jedna fotka se docela povedla. V Airbatangu jsme si půjčili kola (dvě hajtry bez přehazovačky, ale lacino) a dojeli koupit ten rum. Nakoupili jsme taky Coca Colu, aby to bylo čím ředit. Podařilo se mi také nafilmovat start letadla z místního letišťátka. Je to speciální čtyřmotorové letadlo pro velmi krátkou ranvej.
 Vzlétlo snad po 150 metrech a po chvilce muselo zatočit nad moře, aby neskončilo v džungli. Viděli jsme také u cesty toho ještěra jako včera, ale mnohem menšího. Na fotce to však nebude znát. Protože v pozadí není s čím srovnávat rozměry. Vrátili jsme kola, dali si oběd (omeletu se sýrem),  vrátili se domu, udělali si první drink aposíleni na duchu i na těle jsme šli šnorchlovat. Jsou tu všude korály a proto také spousta rybiček. Je co pozorovat.

18.3. Ostrov Tioman 2.den

Po snídani jsem dopsal včerejší den deníku, Ivanka zkontrolovala pravopis, vybrali jsme fotky, dali notebook do baťůžku a vyrazili přes kopec na internet s WIFI, který inzerovali v Air Batang. Bohužel byl mimo provoz a tak jsme pokračovali až do Tekeku. Tam mají levný a rychlý internet s WIFI. Publikovali jsme tedy dvě kapitoly, přečetli maily a odpověděli. Opět jsme zapomněli koupit v Duty free obchodě levně nějaký dobrý alkohol. Již se nám to stalo podruhé. Asi nejsme dostatečně velcí alkoholici. Snad zítra se to povede. Rozhodli jsme se, že si na to v Airbatangu půjčíme kola. Po návratu jsme dali koupání, tentokrát s plaveckými brýlemi a zjistili jsme, že tady plave docela hodně barevných rybiček, většinou 10 až 15 cm velkých. Docela nám ale chyběly šnorchly. Sice je tady půjčují, ale nám se nechtělo dávat si do pusy kus umělé hmoty, kterou už žužlalo kdoví kolik lidí. V Airbatangu je sice prodávají, ale nám se nechtělo zase přes kopec. Vyřešili jsme to tak, že jsme si půjčili kajak a kopec objeli po vodě.
 Cestou od kajaku ke krámku jsem viděl ještěra asi metr a půl dlouhého, jak utíká od cestičky mezi dtěšíme, že zítra půjdeme zas. jsme připlouvali, volal na nás jeden šnorchlující, že vidí pod sebou velkou mořskou želvu. Vrátili jsme kajak a začali jsme šnorchlovat. Rybiček a barevných korálů jsme viděli hodně, ale želva ne nám omky schovat se pod dřevěnou podlahu jakési kůlny. Cestou se na mne ohlížel a vyplazoval hadí rozeklaný jazyk. Prý tady pojídají zbytky. Ivanka ho neviděla, protože hlídala kajak. Vrátili jsme se s novými parádními šnorchly. Když neukázala. Byli jsme ve vodě docela dlouho. Už se
Zapomněl jsem napsat, že Ivanka sice neviděla ještěra, ale zato viděla hned první večer na stromě u jídelny opici.

sobota 17. března 2012

17.3. Ostrov Tioman 1.den

Ráno byla zataženo, a tak jsme se vydali na tůru do městečka Tekeke. Hned za poslední chatičkou našeho rezortu začíná stoupání uzoučkou cestičkou v lese a potom zase prudce klesá po kořenech a kamenech k vodě. Docela se nám hodil trénink  ze Zélandu. Z lesa jsme vylezli v Airbatangu, kde strávili nějaký čas David se Šárkou. Obloha se trochu vybrala a udělalo se docela horko. Ale když už jsme překonali ten obtížný úsek, vydali jsme se až do Tekeke, protože tam je podle informace od Davida bankomat a já neměl vyměněno dostatečné množství místních valut. Chvíli sice trvalo, než jsme jej našli (místní ho asi nepoužívají a tak nevědí kde je) ale kartu mi to nesežralo a dokonce nějaké ty penízky vylezly. Na liduprázdné dlouhé pláži jsme objevili sprchu a tak jsme se vykoupali.
Voda je teplá u povrchu skoro jako ve vaně a hlouběji je zase osvěžující. Přišel jen jeden anglicky mluvící turista samotář a poprosil nás, abychom ho vyfotili, že tam nikdo jiný není, koho by poprosil. Vyfotili jsme ho tedy. Ivanka si chtěla koupit ty nové dvoudílné plavky, ale všude měli jen pánské, protože ženy se zde koupou oblečené a turistky by se asi měli také koupat oblečené. Nakonec jsme objevili v jednom krámku dětské dvoudílné plavky a koupili je (viz foto). Cestou domů jsme si dali neskutečně levný oběd. Sice to nebyla kdoví jak velká porce, ale splnili požadavek, aby to nebylo moc pálivé a jablečný džus džus byl z čerstvě namixovaných jablek a byl dobrý. Přelezli jsme zpátky přes kopec a trochu odpočinuli a šli se koupat. Problém ale je, jestli v těch plavkách nebude Ivanka pohoršovat na pláži před jídelnou. Proto jsme raději šli na další plážičku, kde jsme byli sami. Z Ivanky se díky čtečce stal vášnivý čtenář a hltá jednu knížku za druhou. Já se snažím trochu utřídit ty kvanta fotek, co jsem zatím na naší cestě udělal.

16.3. Přesun na ostrov Tioman

Dnes má Ivanka narozeniny, a to docela kulaté. Ráno jsem jí řekl, že jako malý předdárek jí dám cestu na autobus taxíkem. Když jsme totiž v recepci požádali o uschování nepotřebných věcí do našeho návratu z Tiomanu, řekli, že nemají žádnou místnost, kde by byly naše bágly po zámkem, jen je můžeme nechat u schodů s naší cedulkou. Týden by kolem nich chodili lidé! Pravděpodobnost, že se s nimi ještě za týden setkáme mi připadala příliš malá. Takže bereme vše s sebou. Snídaně byla docela dobrá a Ivanka se dokonce přejedla. Prohlásila masochisticky, že za trest půjdeme na autobus pěšky (asi kilometr se čtyřmi batohy). Za ušetřené že si koupí nové plavky. Tedy jsme šli. Autobus jel docela brzy. Dojeli jsme na hranici a vystoupili z autobusu. Samozřejmě jsme si stoupli do fronty, která se zadrhla kvůli jedné mamince s dítětem, která měla něco v nepořádku. Za hranicí už náš autobus nebyl.
 Museli jsme čekat na další spoj téže společnosti. Jedni Švédové, kteří jeli s námi v prvním autobuse, říkali, že pokud autobus takhle ujede, lze podle bedekru Lonelly Planet jet autobusem jiné společnosti. Sami to zkoušeli, ale neuspěli. Čekali jsme přes půl hodiny, než přijel ten náš správný autobus. Přejeli jsme přes most do Malajsie a tam další kontrola a autobus na nás zase nepočkal. Nakonec jsme dojeli na autobusové nádraží do Larkinu. Tam je ohromný zmatek, ale hned nás odchytili prodavači lístků, že do Mersingu to právě odjelo, ale další jede v 11:30, tj. asi za  tři čtvrtě hodiny.  Do Mersingu jsme dojeli ve 13:30, a loď na ostrov odjíždí v 15:00. Koupili jsme si lístky, zaregistrovali se. Mají tu umělou zaměstnanost, protože jeden vám lístek prodá, druhý vám dá vyplnit jméno, věk a číslo pasu, třetí odtrhne kupon, čtvrtý lístek přetrhne a dá vám boarding kartu, pátá vás nechá zaplatit jakousi daň za pobyt. Pak jsme začali čekat na loď. Čekárna se postupně plnila.
 Od 14:00 do 14:50 jsme nic zlého netušili. Když ale ani v 15:00 žádná loď, začalo to být podezřelé. V 15:30, jsem se šel podívat na tabuli s časama odplutí, a tam bylo místo 3pm napsáno 4:30 pm. Nikdo nic nevysvětloval. Ve 4pm však taky žádná loď nepřijela. Jen čekajících lidí přibylo. Ve 4:50pm konečně připlula loď, ale nastupovat směli jen ti, co měli bílé boarding karty. My měli modré. Loď odplula. V 5:20pm připlula další loď, ale nastupovat mohli jen ti se zelenou boarding kartou. My jsme stále žmoulali ty své modré. Přitom jsme čekali ze všech skoro nejdéle. Nevím, jaký v tom měli, či spíš neměli systém. Jeden Francouz také s modrou Boarding kartou se protáhl za bránu a diskutoval. Ale neuspěl. Já jsem se tedy ani nepokoušel. Konečně v 6:00pm připlula loď, která brala lidi s červenými ale i s modrými kartami. Konečně jsme nastoupili a vypluli. Pak jsme ale zase couvali a manévrovali. Ivanka se mne ptala nechápavým výrazem v očích, co se to zase děje. Usoudil jsem, že asi musí ještě natankovat, abychom dopluli. Ukázalo se, že mám pravdu. Konečně jsme vyrazili na moře. Naštěstí to moc nehoupalo. Asi po hodině plavby přišla SMS od Davida, jestli už jsme na ostrově. Odpověděl jsem, že se teprve blížíme, a že je už tma, protože už bylo půl osmé. Nakonec jsme šťastně dopluli a ubytovali se. Jaké bylo naše překvapení, když nám oznámili, že večeři nám zaplati náš syn. Tak jsme hned Davidovi poslali děkovnou SMS.

čtvrtek 15. března 2012

15.3. Singapur

Letěli jsme s přestupem v Brisbane v Austrálii. Když už jsme měli australské vizum (získané zdarma přes internet), tak jsme prošli pasovou kontrolou a vylezli ven před letiště. Byla noc a město svítilo v dálce. Prošli jsme se po cestičce mezi stromy, vyfotili se spolu samospouští, protože kdo ví, jestli sem ještě někdy zavítáme. Pak jsme se znova odbavili a šli se natáhnout na gauče, které tu mají pro čekající a které byly tak dlouho před odletem liduprázdné. V letadle jsme mněli pro sebe tři sedadla, z okénka byl pohled na obří motor Boeingu 777, ale stejně byla noc. Ráno nás přivítal Singapur oblačným počasím a teplem. Trochu jako v prádelně. Na letišti jsem zjistil, že na papírku s rezervací, který jsem si vytisknul, není adresa. V informacích jsme nafasovali mapky města a zeptali se na polohu hotelu Park View. Okamžitě nám ho zakroužkovala na mapě. Protože jsme ale měli čtyři batohy, rozhodli jsme se pro taxi.
 Před letiště vždy je vpuštěn vždy jen jeden, když přijde zákazník. Na nás vyšlo nějaké přiblblo špatně mluvící anglicky a když jsme řekli, že chceme do hotelu Park View, řekl, že hotelů Park View je v Singapůru hodně a že chce adresu. Ukázali jsme mu tedy hotel zakroužkovaný na mapě. Trval však na svém, že chce adresu. Asi jezdí podle GPS, která chce adresu. Vyndali jsme tedy zase batohu z kufru a jeli vlakem. To jsme zvládli se čtyřmi batohy i po únavě z letadla celkem dobře a hotel bez bloudění našli. Dali jsme batohy do úschovy v hotelu a šli strávit čas do 14:00, kdy je check-in, do okolí hotelu. Došli jsme do arabské čtvrtě, což je podle průvodce jedno z kulturních dědictví Singapuru. Jsou to uličky mezi malými domky, všude obchůdky a restaurace a celé je to obklopené vysokými mrakodrapy. Přesně ve 14:00 jsme byli na recepci.
 Dostali jsme naštěstí pokoj s výhledem do parku a ne do rušné ulice. Konečně jsme se vysprchovali a trochu odpočinuli po nočním přeletu. Plánovali jsme, co si všechno tady musíme prohlédnout. Sluníčko začalo svítit a udělalo se horko. Chodili  jsme se zchlazovat do klimatizovaných nákupních center. V jednom jsme náhodou uviděli pokus o zápis do Guinesovy knihy rekordů. Stavěli největší figuru s nafouknutých balonků. Dílo právě po třech dnech dokončovali. Figura sedícího panďuláka zabrala celé atrium obchodního střediska. Potom jsme chvíli poseděli na nábřeží a dívali se na krásně osvětlený třímrakodrap s velkým bazénem na střeše a šli psát deník a spát.

úterý 13. března 2012

14.3. Odlet

Píšeme poslední řádky tohoto deníku na novozélandské půdě. Sedíme na lavičce před letištěm a dojídáme poslední zásoby jídla. Velké batohy už máme odbavené a doufáme, že se s nimi zítra v Singapuru zase setkáme. Ráno jsme měli velké balení, protože jsme na Davidovu radu rozdělili všechny věci potřebné v Malajsii (hlavně plavky) a nepotřebné v Malajsii (pohorky, spacáky a teplé mikiny). Ty druhé necháme v Singapuru  v hotelu a tak budeme mít každý jen jeden batoh a ne dva. Po tom velkém přebalování jsme se šli ještě rozloučit s Aucklandem do přístavu. Na podiu zrovna hrála asi čínská kapela vyloženě relaxační hudbu. Když nadešel čas k odchodu, tak jsme se zvedli z vaků s polystyrénem, došli do hotelu pro batohy. Autobus nás sem dovezl a letadlo s námi odletí pryč. Čau Nový Zélande.


13.3. Auckland 3.den, Ice Bar, Sky Tower

Počasí konečně je slunečné. Už máme dost městského hluku a navíc nám nad hlavami létá velký a hlučný vrtulník. Prcháme tedy do městských parků. Jdeme přes univerzitu a já si představuji, že tady asi chodil Patrik před pěti lety na kurzy angličtiny. Přišli jsme k botanickým zahradám, ale konstatovali jsme, že v Oamaru měli hezčí. Došli jsme k muzeu války. Venku bylo napsáno, že pro Aucklanďany je zdarma, od ostatních ale ocení dar 10 dolarů. Uvnitř ale žádná dobrovolnost nebyla. Rovnou nás směrovali k pokladně pro lístky. My jsme se tedy nasměrovali zase ven a vrátili se zpátky do hotelu dojíst zbytky zásob jídla. Nasyceni jsme se vydali do přístavu, kde stále ještě pokračuje program u příležitosti Volvo Ocean Race program. Před hlavním podiem dali, když neprší, takové ty vaky s kuličkovým polystyrénem, ve kterém se usadíte jako v křesle.
Uchvátili jsme poslední dva volné a poslouchali španělskou skupinu, která hrála salzy a čačy. Když nám už bylo horko, tak jsme šli do Ice Baru. To je bar ve velkém mražáku, kde je vše z ledu.


 Barový pult, sochařská výzdoba, židličky i skleničky. V ceně vstupného je jeden drink. Dali jsme si oba koktejl Husky a vybrali si dobře, moc nám chutnal. Po vypití jsme skleničky rozbili a šli se zase ohřát ven. Dali jsme si napůl pizzu a šli na Sky Tower, poslední nesplněný bod na Zélandu. Konstatovali jsme, že náš hotel je nejošklivější stavba ve městě a že vypadá jako vyřazený chladič z auta, nebo tak nějak.  Byli jsme tam až do tmy, abych ještě vyfotil Auckland v noci z výšky, a pak do hotelu na poslední zélandskou noc.
Další kapitoly možná budou mít zpoždění, protože nevím, jak to bude s internetem v Malajsii.

pondělí 12. března 2012

12.3. Auckland 2.den, odevzdání auta

Ráno jsme museli vstávat, protože garážování jsem měl zaplaceno jen do 9:00. Nasedli jsme naposledy do  Otesánka a mě konečně nevadilo, že tolik žere. Odjeli jsme deštivým Aucklandem k Wickidům, předali ho bez ztráty kytičky a rozloučili se s ním. Zpátky do centra jsme odjeli vlakem. Počasí bylo dobré tak k návštěvě akvária. Učinili jsme tak. Odvezl nás tam zdarma autobus v podobě žraloka. V akváriu nás více než žraloci uchvátili tučňáci, které jsme pozorovali z uzavřeného vozítka, které objel dokola celý pavilon tučňáků. Mělo to tu výhodu, že nám nebyla zima a my jsme nerušili tučňáky. Také se nám velice líbily malé barevné rybičky nejrůznějších tvarů. Vrátili jsme se do centra. Počasí se trochu zlepšilo, ale Sky Tower jsme si přeci jen nechali na zítřek. Snad bude lépe. Prošli jsme se přístavem až na vyhlídku na velký most.
Využili jsme Happy Hour v jedné kavárně na nábřeží a dali si zlevněné pivo. Potom jsme chtěli zkusit, zda nedávají v místním I Maxu třeba Avatara nebo něco, co jsme již viděli, abychom věděli o co ve filmu jde. Cestou kolem našeho hotelu se přihlásilo to pivo, a že chce ven. Rozhodl jsem se odskočit si na náš pokoj. Čekali jsme poměrně dlouho na výtah (druhý má poruchu od našeho příjezdu). Když konečně přijel, byla v něm navolena všechna patra, takže neustále zastavoval a otvíral dveře a cesta nahoru do čtrnáctého patra se protáhla. No dojeli jsme včas. Došli jsme ke kinu, ale dávali jen samé horory a thrillery, tedy nic pro mne. Šli jsme tedy ke Sky Toweru zjistit na jakou sumu se mám přichystat. Není tak hrozné a senioři a backpekeři mají slevu. Senioři jsou zde od 65, a to my zatím nejsme. My jsme teď ale backpekeři, ale nevím jak se to prokazuje. Asi si zítra vezmeme batohy.


neděle 11. března 2012

11.3. Auckland 1.den

Naposledy jsme se vyspinkali v Otesánkovi a po snídani jsme vyrazili do Aucklandu. Nejdříve jsme zajeli na adresu, kde budeme zítra odevzdávat toho žrouta, co se nám v něm skoro dva měsíce docela dobře jezdilo a bydlelo. Potom jsme zajeli do infocentra, aby nám zařídili ubytování v centru za rozumnou cenu. Koupili jsem si rovnou i lístky na autobus na letiště. Zajeli jsme do samoobslužné myčky, kde se šlechtila před dvěma lety jmenovkyně naší vnučky Davidova čtyřkolka Barunka Subarková. Také Otesánkovi se dostalo péče a prokoukl, snad budou při předávání spokojeni. Odjeli jme na parkoviště s výhledem na přístav a Ivanka uvařila oběd. Někteří lidé po nás koukali, ale nikdo nic neříkal, jen se usmívali. Počasí je nevlídné, mží a Skytower je zapíchnutý do mraku, takže není vidět špička. Odjeli jsme do hotelu a ubytovali se v miniapartmánku s koupelničkou, ledničičkou, mikrovlnkou, dvouplotýnkou a balkonečíčkem.


 To se budeme ty tři dny mít! Skytower je co by kamenem dohodil.  Akorát to počasí, kdyby se umoudřilo. Přesto vyrážíme na procházku do přístavu, kde se pávě konala šou u příležitosti ukončení závodu plachetnic kolem světa Volvo Ocean Racing. Byly tam plachetnice, které se závodu zúčastnily, vytažené na břeh. Jednu teprve vytahovali jeřábem ven. Nejdříve stěžeň a pak loď. Shlédli jsme také 3D promítání o závodu a 1D promítání o tom, jak hynou albatrosy po požití pastového odpadu na plážích. Odolali jsme vůní klobás a šli do hotelu na ovesnou kaši s medem a s džemem, abychom dojedli před odletem zbytek našich zásob.