29.2. Vai-O-Tapu, Lady Knox Geyser a Waiomangu

Ráno bylo zataženo, ale zaplať pánbu nepršelo. Vyrazili jsme zpátky do Vai-O-Tapu, abychom stihli místní atrakci, a to gejzír Lady Knox. Kdo to nezná, tak to je gejzír, který stříká jednou denně, vždy v 10:15, a to protože ho podráždí trochou mýdla, kterou mu hodí do krku. No kdo by potom nesoptil, že.  Bohužel v 10:15 ještě nesvítilo sluníčko, takže fotky nic moc. Potom jsme si prohlédli všech 28 dalších pozoruhodností, ale nejvíce se nám líbil až ten poslední, Ďáblova koupel, kráter, který je vyplněn jedovatě zeleným jezírkem. Také se nám velmi líbil Mood Pool, kde bahnitém jezírku bublaly a cákaly spostu malých gejzírků. Jinak nám trochu vadilo, jaké tam chodili davy. To včera to bylo lepší. Potkali jsme tam jedny Brňáky, kteří nám doporučili kemp, který je kousek od Vai-O-Tapu a který jsme včera přehlédli, že tam mají hodně termálních bazénků. Pojedli jsme k obědu jogurt s křupínkami a odjeli do nedalekého Waiomangu.

Tam sice nebyly pozoruhodnosti tak hustě, ale zato větší, hezčí a méně lidí. Nachodili jsme asi 8 km a moc se nám tam líbilo. Pak jsme ojeli do doporučeného kempu a naložili se do jednoho z bazénků. Těch jsme vystřídali několik, protože v každém je jinak horká voda. Ivanka uvařila výbornou pórkovou polévku a po večeři jsme šli na kutě.

28.2. Wairaket Terraces, Moon Crater, Hiden Valey

  Při snídani nám ještě svítilo sluníčko. Vydali jsme se k Wairaket Terraces, kde nás už včera nepustili dovnitř. U pokladny přišla první rána. Vstupné od Davidovi návštěvy zdvojnásobili. Věděli jsme sice z Davidova deníku, že se tam dá vlézt zadem, ale v celém areálu nebyl nikdo a tak by asi bylo divné, že se tam někdo prochází, když neprodali ani lístek. Tak jsem zaplatil. Za ty peníze toho k vidění bylo dost málo a navíc už nesvítilo sluníčko a páry nad jezírky bylo tolik, že jen když trochu zafoukalo, tak bylo něco vidět. Šli jsme až dozadu, kam se podle letáčku už nesmí, ale na cestičce žádná cedule nebyla. Tam bylo jezírko, kde si koupali nohy dva turisti. Přidali jsme se. Zajímavé je, že z nehlídané strany až k pokladně není žádná cedule o zákazu vstupu, takže když tam vlezete bez placení, tak můžete dělat blbého,že jste tam zabloudili. Pak jsme jeli k Moon Crater a zase jsme zaplatili, a zase nic moc. Spousta čmoudíků, které stoupají z podzemí. Celkem asi hodinová procházka. Najedli jsme se a začalo pršet. Jeli jsme tedu do AC bazénu.

Tam to sice bylo za lacino, pro seniory 4 dolary, ale byla tam jen obyčejná chlorovaná voda. Ivanka ze zeptala, jak to je s private pools, a ty byly za 20. Paní pokladní řekla, že se můžeme nejdřív podívat, jak to tam vypadá. Byli tam jen čtyři nebo pět záchranářů, keří se evidentně nudili a hráli by na nás přesilovku. To nás odradilo a jeli jsme nakupovat. Ivanka objevila v mapě Hiden Valey. Jeli jsme tam a i když již trochu pršelo, zaplatili jsme docela dost, ale konečně něco hodně hezkého a zajímavého. Přiložené fotky jsou odsaď. Hiden Valey je česky „schované údolí“.

Je opravdu schované a dostanete se tam jen lodí. Nechali jsme se převést na druhý břeh tam je lávové pole pokryté různými útvary, vytvořeními horkou minerální vodou. Je tam gejzír, který prý stříká do výšky až 8 metrů, ale zcela nepravidelně. Někdy stříká hodinu, někdy i celý den. Ale dnes neměl náladu. Krásu schovaného údolí posuďte na fotkách. Potom jsme za neustálého deště jeli směr Vai-O-Tapu a hledali nějaký kemp. Stále žádný v dohledu. Už jsme projeli kolem Vai-O-Tapua stále nic. Nakonec jsme dojeli až do Rotoruy. V kempu jsem poprosil a místo blízko toalet a kuchyně, protože stále hodně prší. Bylo nám vyhověno a máme to kousek do kuchyně, na toalety i do termálního bazénku. Tam jsme strávili asi hodinu hovorem s velmi milými Australany a vůbec nám nevadilo, že máme vodu i zeshora.

27.2. Termální bazének a Huka Falls

Ráno jsme odjeli do Tokanau, kde jsme si dopřáli koupel v termálním bazénku s minerální vodou a pokračovali kolem obrovského jezera Taoupo do stejnojmenného města. Tam jsme nakoupili zásoby jídla a navštívili infocentrum. Také  jsme si zaplatili dopředu prohlídku Wai-O-Tapu, kam pojedeme pozítří a v infocentru měli slevu. Vybaveni mapkami jsme se vydali za přírodními podivuhodnostmi v okolí města. Cestou k Huka Falls jsme objevili kemp zdarma, kde kdysi spal David s klukama. Huka Falls není klasický vodopád, ale jaká si dlouhá šlajsna s obrovským průtokem vodu. Je to působivé. Viděli jsme k němu přijet Jet boat (tryskovou loď) na které se projeli Patrik s Janou. Dále jsme vyrazili k Wairaket Terraces, ale bohužel už bylo pozdě, protože zavírají už v pět a my přijeli o půl páté. Pojedeme tam tedy až zítra. Vydali jsme se tedy k Hot Spring Pools. Tam se nám to ale moc nelíbilo a tak jsme odjeli do toho kempu zdarma a Ivanka ukuchtila výbornou večeři a teď děláme plány na příští dny.

Pokud to půjde, tak doplním fotky do předchozích příspěvků. Tak se podívejte.

26.2. Tongarino Crossing

To jsme dobře udělali, že jsme si včera zaplatili ten autobus. Ivanka sise moc nespala, protože se bála, že část treku, která vede po hřebenu, bude nad její odvahu a závrať. Viděla totiž trek vyznačený na plastickém modelu sopek v infocentru. Ráno bylo bez mráčku a já jsem jí slíbil za statečnost za odměnu koupel ve spa bazénku, který mají ve zdejším hotelu a tak jsme nasedli do autobusu a odjeli na start. Tam jsme dostali přednášku o bezpečnosti a zapsali se na seznam účastníků, aby věděli, že se vrátili všichni. Ivanka se ještě zeptala, zda není na cestě nebezpečný úsek, protože trpí závratí. Velice sympatický průvodce jí sdělil, že je úzký hřeben na cestě kolem červeného kráteru, ale když jí povedu za ruku, že to bude v pohodě.

Pokud to nezvládne, tak se můžeme vrátit a zavolat jim a pochopitelně že za peníze, nás odvezou. Ale že věří, že se setkáme v cíli. Začali jsme stoupat nahoru po úbočí mohutné sopky Ngauruhoe kolem odbočky na její vrcholek, kterou nám doporučil v komentáři David. Tam jsme pochopitelně nelezli. Je to vysoko a průvodce nás upozornil, že tam mají ročně několik úrazů kamenem, který shodil někdo výš. Proto se mají ti, co polezou nahoru, dívat nad sebe, jestli na ně nepadá kámen a naopak pokud možno neshazovat kameny na ty pod nimi. Šplhali jsme se dál a oba se obávali nebezpečného hřebenu. Vylezli jsme až do nejvyššího místa, tj. 1900m a já jsem řekl, že tady je asi to místo. K mé úlevě řekla Ivanka, že to není tak hrozné a že to čekala horší. Tím jsme se uklidnili, uvolnili a mohli vychutnat tu nejkrásnější část treku, a to červený kráter a smaragdová jezírka.

Však uvidíte na fotkách, až bude konečně zase rychlejší internet a budu je moci přidat. Šli jsme ještě obrovským centrálním kráterem, který zbyl po kdysi velké sopce Tongarino, kolem velkého jezera a pak nekonečnou klikatou cestou na parkoviště, kde na nás čekal autobus. Odvezl nás ke kempu, a jak jsem slíbil, šli jsme si zrelaxovat do bazénku.

25.2. Tama Lakes Track

 Dojeli jsme zbytek cesty, kterou jsem včera přerušil z bezpečnostních důvodů (únava). Již cestou jsem fotil kužel sopky Ngauruhoe. Máme problém si to jméno zapamatovat. Přijeli jsme k infocentru do Whakapaka. Počasí se zkazilo a celé okolí pokryl mrak. Předpověď počasí na zítřek zlepšení, ale pozítří ještě lepší. To bychom mohli udělat ten slavný Tongarino Crossing. Dnes půjdeme něco kratšího, podle počasí. Snědli jsme chleba se šunkou a mezi tím se udělalo zase hezky. Ivanka navrhla procházku k vodopádu a pak podle počasí půjdeme dál. Střídalo se sluníčko a déšť v rychlém sledu. U vodopádu se rozsvítilo sluníčko právě v okamžiku, kdy jsem vyndal foťák, obvykle to bývá obráceně.

Od vodopádu ale vede dál velmi pěkně upravená cesta, a tak jsme oblékli nepromokavé bundy a šli dál. Cesta šla širokým údolím mezi dvěma sopkami Ngauruhoe a Ruahepu. Obě se střídavě zahalovaly do mraků a zase odhalovaly. Zajímavé bylo, že se neodhalily nikdy obě současně. Asi proto, aby si nekonkurovaly.  Za Ngauruhoe vykukovala třetí nejmenší sopka Tongarino. Fotek jsem udělal hodně. Došli jsme k Lower Lake, snědli sušenky a jablka a kochali se. Byla to velice příjemná procházka. Ušli jsme asi12 km a vystoupali skoro dvě Eifelky a ani jsme to moc necítily. Po návratu jsme stihli ještě otevřené infocentrum, jestli se nezměnila předpověď počasí. Změnila. Zítra má být hezky a pozítří už má být hůř. Okamžitě jsme se rozhodli a zakoupili na zítřek autobus, který nás doveze na začátek treku a zase odveze z konce treku do kempu. Teď už jen aby vyšla ta předpověď.

24.2. Taranaki, alias Mt.Egmont

 Ráno jsme si čaj nevařili, protože bylo vidět Tarnaki, i když ne úplně. Stále přes něj přecházeli mraky a my jsme nevěděli, jestli se to zlepší nebo zhorší a tak jsme raději pospíchali nahoru. Cestou už jsem několikrát zastavil a udělal několik fotek. U infocentra jsme byli už o půl osmé a otírali až v osm. Počkali jsme si tedy a pak zakoupili mapku. Předpověď počasí byla oblačnost a velký vítr. Naplánovali jsme si kolečko: začátek Holly Hut Track, pak vrstevnicí k Tahurangi Lodge a zpátky k autu. Došli jsme na konec lesa a vylezli na hřeben. Tam nás nemile přivítal silný vítr a mrak. Byli jsme opatrní a vrátili se k autu a zkusili dojít k Tahurangi Lodge z druhé strany. Šli jsme po široké a bezpečné cestě, ale když jsme došli na hřeben, byl Tahurangi Lodge schovaný v mraku. Rozmýšleli jsme návrat k autu kolem Maketawa Hutu a než jsme se rozmysleli, mrak odplul a tak jsme pokračovali nahoru. Tam jsme dali oběd a vraceli se zpátky. Tentokrát jsme šli kolem Maketawa Hutu. Věděli jsme sice, že to bude trochu delší a odhadoval jsem, že klesneme pod úroveň našeho auta a že budeme muset potom zase trochu stoupat, ale nevěděl jsem kolik. Zprvu šla cestička po hřebeni dolů a bylo to tam velmi hezké. Cestu lemoval nízký porost, takže nebránil v rozhledu na okolní panoráma a Ivanka si pochvalovala, že nemá závrať, protože to bylo přirozené zábradlí.

Potom jsme ale vešli do lesa a zase jsme lezli po kořenech a cesta se zdála nekonečná. Mezi námi a autem byla hluboká rokle, do které jsme museli sestoupit a zase vyšplhat nahoru. Místy byly dřevěné schody tak prudké, že to byly spíš žebříky. A to samé na druhé straně rokle zase nahoru. A když jsme šli chvilku po rovině a vypadalo to, že budeme brzy u auta, byla tam rokle další. A zase žebříky. Nakonec jsme k autu došli dost utahaní. Celkem jsme za celý den nastoupali víc než 4 Eifelky, tedy skoro tolik, jako kdybychom lezli až na vrchol, což jsme si v dnešním nejistém počasí nedovolili. Nasedli jsme a rozjeli se k národnímu parku  Tongarino. Když jsme odbočili z pobřežní silnice, čekala nás úzká silnička, která po pár kilometrech už ani nebyla asfaltová, ale šotolinová. No hrůza. Jeli jsme po šotolině nějakých 45 km. Bylo to tam sice hezké, ale nekonečné. Nakonec jsme ani nedojeli do naplánovaného kempu, ale usídlili jsme se asi 50 km před cílem. Zítra to dojedeme.

23.2. New Plymouth

Ráno bylo počasí méně nevlídné, než včera. Chvílemi dokonce prosvítalo sluníčko. Popojeli jsme z kempu blíže k centru a vydali jsme se na procházku po pobřežní promenádě. Došli jsme k té kouli na 40metrové tyči. Tyč byla větrem prohnutá, ale asi ne tolik, jako když tu byli Patrik s Janou. Bylo zajímavé, jak pomalu měnila prohnutí. Ta malá čárka u paty je maminka.Hned přes ulici je nové infocentrum a muzeum. Ptali jsme se na předpověď počasí a potvrdili nám, že zítra by mohlo dopoledne hezky, ale odpoledne má zase pršet, ale všechno může být i jinak.Muzeum je Wellingtonské Te Papa v malém. Po městě jezdí mnoho amerických bouráků, mají tady nějaký sraz. Zajeli jsme se podívat také do Oakury, kde se David koupal. Byly ale byl slušný vítr a velké vlny, tak jsme tam nevlezli, jen jsme se brouzdali na mělčině a občas utíkali před větší vlnou. Přemístili jsme se co nejblíže k Mt. Edmont, kdyby se opravdu zítra udělalo hezky, abychom to neprošvihli. Spíme na parkovišti u restaurace, kde je to zadarmo, pokud si dáme večeři. Večeře byla cenou srovnatelná s cenou kempu v New Plymouth, ale pokud bude ráno pršet, tak si asi nebudeme moci uvařit čaj k snídani. No uvidíme. Největší horor dneška byl pokus o získání Dubajského víza. Problém je v tom, že je tam kolonka s hotelem. Kde budeme ubytovaní. Proto jsme si jeden dle recenzí vybrali a objednali. Ve formuláři je však kolonka s PO Boxem hotelu a bez toho nás to nepustí dál. PO Box hotelu jsme však dosud nezjistili. Poslali jsme jim meila s žádostí o sdělení PO Boxu, ale dosud jsme nedostali odpověď.

22.2. Přesun do New Plymouthu

Dnes od rána prší. Zkusili jsme se přemístit na západním pobřeží, snad ten déšť podjedeme. Nepodjeli. Pršelo stále víc. Ve Wanganui déšť téměř ustal. Využili jsme toho a Ivanka našla v průvodci jednu místní atrakci, a to historický výtah z roku 1919, který je uprostřed kopce a jde se k němu dlouhým tunelem. Na kopci je vyhlídková věž a kousek dál památník vojáků z tohoto města, kteří sloužili v první světové válce. Prošli jsme tunelem, vyjeli výtahem za 2 dolary a vylezli na vyhlídkovou věž. Památník je však také ve formě věže, ale 4krát vyšší. Zjistil jsem, že na památník se dá také vylézt, je z něj ještělepší vyhlídka na mokré město a zamlžené pobřeží. V infocentru byla předpověď počasí: na dnes déšť, na zítřek již méně deště a na pozítří už i kousek sluníčka vykukoval z poza mraku. Rozhodli jsme se tedy dojet až do New Plymouthu a zítra si prohlédnout město a pokud to počasí dovolí, zaútočit pozítří na Mt. Egmont. Jsme teď v kempu blízko pobřeží, ale počasí je přímo hnusné. Ještě, že nespíme ve stanu. Máme místečko blízko záchodů a kuchyně a v závětří. Zítra se půjdeme podívat na tu kouli na tyči, co jsem jí marně hledal ve Wellingtonu, když je v New Plymouthu.

Ráno jsme vstali brzy a zkontrolovali oblohu. Vypadá to nadějně. Není sice vymetená, ale je

oblačno a neprší. Vyrážíme tedy na Powell hut (jak  před dvěma lety napsal vtipně David ve svém deníku: „Na povel na Powell“). Jdeme svižně a i s kocháním a focením na  Rocky View jme v Mountain shelter za 2 hodiny místo předepsaných 2,5. Trochu na tom má zásluhu jeden starší pán (my jsme říkali „ten dědek“), který se s námi dal do řeči u Rocky View. Šel před námi a povídal o zdejších horách a hutech a ukazoval, kde co je. Ale šel pomalu a tak jme ho předešli. On ale také přidal. My jsme také přidali a svlékali teplejší části oděvu za pochodu, aby nás nedošel. Časem jsme ho setřásli, ale u Mountain shelter nás zase dohnal. Tam jsme posvačili a vyslechli si od něj další přednášku. On už pak šel dolů a my nahoru. Zprvu to stoupalo sice trochu prudce, ale po pečlivě upravené cestičce. Později bylo hůř. Již to nebylo upravené a lezlo se po kořenech jako po schodech. Pak přišly skály jako na Avalanch Peak. Pravidelně jsem hlásil naší výšku a kolik nám zbývá nastoupat k Powell hutu. Ještě jsem se nezmínil, že jsem k tomuto účelu zavedl moji speciální výškovou míru, a to jednu Eifelku (300m). Říkám třeba: „už jsme vylezli dvě a půl Eifelky a zbývá tři čtvrtě Eifelky. No a když dnes zbývalo už jen malý kousek Eifelky, tedy asi 20 m do výšky a asi 80 m do dálky, tak se Ivanka na jedné skále zasekla, že se bojí a že dál neleze. Nic nedala na to, že už je to jen kousek a že to není nebezpečné. Šel jsem tedy k hutu sám a vyfotil ho, abych měl důkaz, že to není daleko. Ale když jsem se vrátil, měla už Ivanka na kolenou „klesací návleky“ a že chce dolů. Takže Powell hut jsem dobyl jen já. Nebezpečné to míso určitě nebylo, protože to bych se bál sám a Ivanku nenutil. V každém případě dnes Ivanka zvládne mnohem víc, než před několika lety. Chtěli jsme si dát oběd (bramborový salát) a tu Ivanka zaklela a povídá, že zapomněla vzít lžičky, a že to sníme až v kempu. A tak to tedy ne. Našel jsem dva kamínky, které měly alespoň jednu stranu plochou, umyl je vodou z PET láhve a salát jsme snědli. Cestou zpátky jsme potkali dvě Češky, které si tady na brigádě sbíráním borůvek vydělali na staré auto a teď tady cestují a dělají treky. Byli velice milé a zvedli nám náladu po ne zcela pokořeném Powell hutu. Odpoledne jsme nakoupili jídlo v Mastretonu a vyrazili k západnímu pobřeží. Zastavili v malém kempu před Palmersonem, protože už bylo dost hodin a my nutně potřebovali vyprat. Teď pereme druhou pračku.

P.S. Přidal jsem fotky do minulých příspěvků

20.2. Návrat z Jumbo hutu

Ráno bylo zataženo, ale na východě prosvítalo sluníčko. Třeba bude hezky a uděláme celý trek přes Mt. Jumbo a Mt. Holdswoth. Neudělalo se hezky a tak jsme to vzdali a začali sestupovat tím krpálem dolů. Slezli jsme asi 70 výškových metrů, když jsme viděli mezi stomy svítit sluníčko. Není to škoda, slést dolů, když bude asi hezky? Chvíli jsme rozvažovali a pak se vydali zpátky k Jumbo hutu a kolem něj nahoru na Mt. Jumbo. Když jsme byli asi 120 m výškově nad Jumbo hutem. Začal jsem vyndávat foťák, že si ten hut vyfotím z hora. Nevyfotil. Čáry máry fuk a hut nebyl vidět. Přišel mrak a schoval ho. Kdybych začal s focením o pár vteřin dříve, mohl jsem mít dvě fotky focené s odstupem 3 vteřiny, jednu s hutem a druhou bez hutu. Bez té první ale neměla ta druhá význam. Mrak přišel až k nám a začalo pršet a bylo vidět tak na 10m. Otočili jsme to a opět kolem Jumbo hutu jsme zklamaně sestupovali do údolí. Tentokráte jsme se navlékli do nepromokavých bund a kalhot.  Nebyla to příjemná cesta. Les je sice tady kouzelný. Stromy jsou porostlé mechem a jako pohádkové, ale kKořeny klouzaly a stupně byly občas tak vysoké, že jsme lezli čelem ke svahu. Stále pršelo. Nakonec přestalo pršet, ale bylo to namáhavé a nekonečné. Když jsme se konečně dostali na rovinku, byli jsme celí šťastní. Ale po té námaze se nám pak zdála nekonečná i ta rovinka. Teď jsme v kempu a svítí sluníčko. Rozhodli jsme se dát počasí ještě jednu šanci i když si z nás dneska vyloženě dělalo srandu. Zkusíme, když bude hezky, jít trek z druhé strany, vylézt kousek nad Powell hut a zase zpátky. Když bude ošklivě, pojedeme dál.

19.2. Jumbo Hut

Ráno jsme vstali brzy a odjeli do Holdsworth kempu a nabalili jídlo na dva dny (které Ivanka včera večer šikovně připravila), spacáky a oblečení do deště. To jsme ještě netušili, jak moc to poslední budeme potřebovat. Šli jsme prvních asi 6,5 km k prvnímu hutu celkem po rovince a Ivanka natěšená šlapala jako o závod. Čas jsme měli o půl hodiny kratší, než udávají směrovníky. Tam jsme dali svačinku. Začalo pršet. To nám to pěně vyšlo, že jsme sem došli včas, pochvalovali jsme si. Než jsme dojedli, bylo po dešti a mohli jsme vyrazit na velmi prudkou část k Jumbo hutu, převýšení 750 m na 2 km cesty. Bylo to hlavně šplhání po kořenech a kamenech. Začalo drobně pršet. Lezli jsme však dál. Snad přestane. Nepřestalo. Ivanka začala nadávat, ale lezla dál. Nemohli jsme si však vzít nepromokavé oblečení, protože by nám bylo horko. Stékala mi směs deště a potu do očí. Když jsme nastoupali asi 500m, začalo pršet víc. Ivanka začala nadávat také víc. Co jsme si to vymysleli za blbý výlet. Ale přece to nevzdáme, když je to blíž nahoru než dolů. No nakonec jsme to dolezli. Ale byla to fuška. V hutu žádný jiný blázen nebyl. Alespoň to bude romantická noc, tak sami dva přes noc uprostřed hor. Naštípal jsem připravené dříví a zatopil v kamnech. Brzy bylo v chatě příjemně. Převlékli jsme se do suchého a dali sušit to mokré. Najedli jsme se a zjistili jsme, že jsme tu dost brzy a do večera je poměrně dlouho. Co budeme dělat celou tu dobu? V hutu byly karty a tak jsme dali „prší“ a venku také prší. Kdyby přestalo, tak by byl čas se ještě dnes vrátit do auta. Ale prší. Když čas pokročil a na návrat již pozdě, chtěl jsem vyplnit datum na lístcích k přespání, ale zapoměli jsme propisovačku a v hutu žádná nebyla. Byl tam ale hřebík a tím to šlo celkem čitelně vyrýt. Vhodil jsem útržky do příslušného boxu na stěně a kostky byly vrženy. Dali jsme tedy hádací hry na slova, která si myslím, na dvacet otázek (podstatná jména) a žouželení (slovesa). Když tu se ozvalo dupání a na verandě se objevil další blázen. Romantika je sice trochu fuč, ale třeba si popovídáme. Nepopovídali. Ten příchozí byl trochu zvláštní a kromě odpovědi na otázku odkud jde, že zezdola, nic neřekl a zalezl do spacáku. Já jsem ohřál vodu a nalil do PET lahví. Ty jsme strčili do fusekle a dali do spacáků. Záhy jsme tam zalezli také. Tehdy vylezl příchozí a začal si kuchtit večeři. My jsme dělali, že spíme, i když jsme dlouho nemohli usnout, ač jsme byli utahaní.

17.2. Trajekt a hlavní město Wellington

Ráno nám zvonily dva mobily v 6:00, hrůza. Ustlali jsme, snědli kus drobenkové buchty a za 8 minut 7 jsme stáli ve frontě na trajekt. Vypluli jsme dokonce o dvě minuty dříve proti jízdnímu řádu. Obloha byla vymetená, ani mráček. Dívali jsme se na krásné fjordy z horní paluby a klepali se zimou. Loučili jsme se s jižním ostrovem, který jsme celkem dobře poznali. Fjordy jsme pluli asi hodinu a pak jsme se dostali na otevřené moře, a ačkoli hladina vypadala rovná jako stůl, loď se začala houpat. Do přístavu jsme přicouvali a náklaďáky se na lodi otáčely i s vlekem, včera jsme z vyhlídky špatně odhadli velikost lodi. Ve Wellingtonu bylo najednou vedro a mě tuplem, protože jsem se snažil najít parkoviště, které mi označil na plánu města David a které mělo být za 8 dolarů na 12 hodin. Díky systému jednosměrek jsem několika ulicemi projel několikrát, ale to kýžené už asi zrušili. Ze dvou jsem vycouval do závory, protože byly za 3 dolary na půl hodiny. Nakonec jsem to vzdal a zaparkoval jsem nedaleko nádraží za 2 dolary na půl hodiny na ulici a na uklidnění jsme si dali k obědu jedny hranolky s majonézou. Potom jsme zajeli k infocentru SITE a zaparkovali za další 2 dolary na půl hodiny. Tam jsem si nechal poradit levný kemp nedaleko centra. Dostal jsem dva typy, jeden za 50 dolarů a druhý za 15 na osobu. Vybrali jsme si ten druhý, jen asi jeden a půl kilometru od muzea Te Papa. Tam jsme se konečně zbavili starostí s parkováním a vyrazili do města. Prošli jsme celé nábřeží, které je dost pěkné a hledali tu kouli na tyči, ale nenašli jsme jí. Zato tam mají tyč na kouli. Každou hodinu začne z trysek po celé délce stříkat voda a tyč se začne díky té kouli, ve které je zasazena, otáčet a prohýbat a vlnit a tím voda z těch trysek pěkně tančí. Možná, že tak nahradili tu tyčs koulí. Také jsme obdivovali lesklou kouli, která se vznášela nad náměstím. Potom jsme šli do muzea Te Papa, na které jsou Novozélanďani právem hrdí. Je rozsáhlé a moc pěkně udělané. Zítra se půjdeme zeptat do infocentra DOC na dvoudenní Jumbo trek, na který nás upozornil David.

16.2. Picton, poslední den na jižním ostrově

Ráno jsme jeli do Pictonu s několika zastávkami na focení fjordů. V Pictonu jsme nejdříve zjistili, kde se nachází parkoviště pro naloďování na trajekt. Pak jsme zašli do infocentra a vzali si mapku, kde je namalován trek na Davidovu oblíbenou vyhlídku na Picton a přilehlé fjordy. Ivanka zjistila v průvodci, že je to obtížné stoupání 400m. Dojeli jsme autem k začátku a vyrazili vzhůru. Já jsem Ivance průběžně hlásil výšku, aby věděla, kolik toho ještě zbývá. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na 250m už tam byli. Vyhlídka byla pěkná. Dali jsme obídek obloženou bagetu a kochali se a pozorovali trajekty, kterak se otáčejí a couvají do přístavu a vyjíždějí z nich auta a pak zase najíždějí jiná. Přemýšleli jsme, jak to dělají náklaďáky s vlekem. Vyjížděly popředu, ale to buď musely buď na lodi otočit, což se nám zdá vzhledem k šířce lodi nemožné, nebo musely na loď nacouvat. To sice není nemoné, ale snadné také ne. No zítra to možná vypozorujeme, až budeme nakládat a vykládat s nimi. Strávili jsme na lavičce asi hodinu. Pak jsme šli dolů druhou stranou a cestou jsme zjistili ceny v kempu, který byl při cestě. Prošli jsme celým městečkem a přístavem a došli zpátky k autu. Šli jsme kolem koupaliště, kde se koupali David se Šárkou, ale ač svítí sluníčko, fouká hrozně studený vítr. Cestou do kempu jsme nakoupili, a protože se nám už stýská po buchtách v Břevnově, koupili jsme si drobenkovou buchtu. Ukrojili jsme si malý kousek pro každého, ale protože jsme nějak měli slabou chvilku, ukrojili jsme si další malé kousky a pak zase, a tak jsem jí raději odnesl do auta, než jí sežerem celou.

15.2. Queen Charlotte Track nad Marlborugh Sounds

Dnešek se povedl. Vyrazili jsme a Havelocku po Queen Charlotte Road a pak na Knepuru Road , která vede  po poloostrově mezi dvěma fjordy, Knepuru Sound a Queen Charlotte Sound. Sinici na jednom místě opravovali. Někde tu mají jako u nás automatické semafory, které pouštějí auta střídavě z jedné strany a z druhé strany. Někde, jako například zde, to dělají ručně. Z každé strany je jeden pracovník s velkým terčem na tyči. Z jedné strany je STOP a z druhé GO.  Nás zastavil takový pracovník a ptal se odkud jsme a hned „Ahoj. Jak se máš“ a řekl, ať nejedeme dál, než do Portage, že dál už není moc na koukání. Jeli jsme dál a Ivanka dostala výborný nápad, že nemusíme jet autem až na konec, ale že můžeme z poloviny jít pěšky po Queen Charlotte Track, která vede nad silnicí po hřebenu a pak se k autu vrátit. Ušetřili jsme tím pár kilometrů a hlavně jsme šli asi nejkrásnější část treku s nádhernými vyhlídkami na velice rozvětvené fjordy po obou stranách. Ač je to tak nádherný trek s tak poetickým jménem, byli jsme tam skoro sami. Oběd jsme dali na jednom z vrcholků, kde nás nemile překvapil mrak, takže nebylo mnoho vidět a byli jsme trochu vlhký. Pak zase odletěl a bylo hezky. Také jsme viděli plout trajekt Blue Bridge, který nás za dva dny dopraví na severní ostrov. Zakempovali jsme v zátoce Mistletoe Bay v malém poloprázdném kempu u vody.  

14.2. Havelock

V noci pršelo a ráno byla velmi nízká oblačnost a tak nemělo cenu chodit po pobřežní cestě, nebylo by nic vidět. Tak jsme kopli do vrtule a jeli do Havelocku, snad tam bude lépe. Taky bylo, sice ne jasno ale aspoň oblačno. Dali jsme si povinné zelené škeble a to porci pro dva se všemi možnými variacemi úpravy. Něco nám chutnalo více a něco méně, ale snědli jsme vše spravedlivě napůl. Potom našla Ivanka v původci několik malých treků na odpoledne. Vybral jsem si trek kolem vodopádů na

kopec, z kterého má být pěkný pohled na fjordy Marlborough Sound.

V průvodci sice psaly, že od vodopádů nahoru je výstup prudký a nesnadný, ale to co tam bylo, nás po 100 metrech zcela odradilo (šplhání po kluzkých mokrých kamenech a blátem), a výhled jsme oželeli. Vrátili jsme se do kempu a plánujeme jednotlivé dny na severním ostrově tak, aby nám to časově vyšlo.

13.2. Kajaky

Ráno jsme vstávali v 6:00 a v 8:15 jsme se hlásili u průvodce, který nás vybavil plavací vestou a „špryckou“. Vodní taxi nás dovezl do zátoky uprostřed rezervace, kde na nás čekaly kajaky. Počasí bylo ideální, protože bylo polojasno, tedy ani zima ani chladno. Voda byla krásně modrá a vlnky byly příjemné. Byla nás docela malá skupina osm lidí. Průvodce nás vzal kolem ostrůvků, kde jsme viděli tuleně, tedy matky s mláďaty. Malí tuleni se učily plavat v tůňkách mezi kameny. Viděli jsme vždy jenom mihnutí jejich hřbetů a hlaviček. Někteří se vyhřívali na kamenech vedle maminky. Obeplouvali jsme mnoho ostrůvků a zajížděli do mnoha zátok. Kolem nás stále krásně modrá a průzračná voda. Viděli jsme i hejno malých rybek, které skákaly na hladinu, až čeřily vodu, která se v slunci blýskala. Zastávku jsme měli na pláži se zlatavým pískem. Průvodce měl pro nás připravený oběd (plněnou bagetu, mufínu, jablka a nějaké pití). Poseděli jsme na pláži a jeli dál. Dojeli jsme pod lanový most, po kterém chodili turisti. Najednou vidíme, že tam leze člověk přes lano a nakonec skočil do vody. Byla to docela pěkná výška.

12.2. Jeskyně a Kaiteriteri

Dnes jsme právě startovali v kempu, když Ivance zazvonil telefon s novozélandskou simkartou. To volal Patrik přes Skipe. Bylo to milé překvapení. Pak se přesunuli do Kaiteriteri, odkud zítra vyrážíme na celodenní výlet na lodi a na kajaku. Cestou jsme se zastavili na prohlídku krápníkových jeskyní, o kterých pěli chválu ti dva Češi, co jsme je potkali předevčírem. Bylo to docela pěkné, levné a bylo to při cestě. Měli tam kostru vyhynulého ptáka Moa, který tam kdysi spadnul. Průvodce byl velice sympatický a bylo mu velmi dobře rozumět. V Kaiteriteri jsme zakempovali. Počasí je velice proměnlivé. Chvíli svítí sluníčko a je horko, pak se schová za mrak a foukne studený vítr a je zima. Šli jsme se projít na pláž a na vyhlídku nad zálivem. Pak jsme udělali velké prádlo a to včetně povlečení. V sušičce nám cícha a spolykala několik ponožek a triček, i když jí Ivanka před praním zapnula a pak se zašmodrchala. Byla tak zašmodrchaná, že nám spolykané ponožky a trička nechtěla vydat. Dost dlouho jsme s ní bojovali, než jsme zvítězili a ty nám věci vydala. Ty pak nebyly suché a musely se dosušit na šňůře. K večeři jsme neodolali a dali jsme „fish and chips“. Do sprchy, stáhnou fotky a trasu do notebooku, deník, maily a spinkat, zítra brzy vstáváme.

11.2 Skalní labyrint, Farewell Spit

Spali jsme v kempu na Pohara beach. Bohužel počasí nebylo na koupání, tak jsme se večer jenom prošli po pláži. Ráno jsme se vydali do skalního labyrintu z pískovcových skal. Bylo tu ve skalních dutinách podél cesty rozestavěno plno hraček. Byl to opravdu labyrint, kde se prolézalo tunýlky. Před polednem jsme odjeli do kempu v Collingwood. Byla tam letní kuchyně pod střechou ale otevřena. Udělali jsme si k obědu kuskus se zeleninou a lanšmítem. Bylo to výborné. Ještě jsme stihli kafíčko a šli jsme na parkoviště, odkud jedeme terénním autobusem na Farewell spit (písečná kosa na severu jižního ostrova. Opravdu jsme nasedli do autobusu, který měl tak velká kola, že musel mít vysouvací schody. Cesta měla trvat 6 hodin. Nejprve nás vyvezl na nejsevernější místo na vysokou skálu nad mořem, ve které byly oblouky vymleté od mořských vln. Byli jsme dost vysoko na strmém srázu. Pak už jsme vyjeli na písečnou pláž podél moře směrem na východ. Pozorovali jsme různé ptáky, moře a písečné duny. Nakonec jsme dojeli až k majáku, který je dnes automatizovaný. Vyslechli jsme si, jak tu dříve žila rodina i s dětmi, úplně odtržená od světa. Vysázeli kolem svého domu stromy a vznikla tu oáza uprostřed písku. V tomto místě má agentura dům, kde jsme dostali kávu a mufinu, prošli se po okolí a jeli zpět. Na cestě nám řidič ještě zastavil na dunách a mohli jsme se bosky projít po písku. Při zpáteční cestě jsme pozorovali, jak slunce prosvítá mraky a barví hřebínky vln na růžovo. Výprava začala ve 14.30 a do kempu jsme se vrátili v 21.00. Dali jsme si horkou sprchu a zalezli do auta.

10.2. Abel Tasman, Pohara Beach

Dnes počasí nic moc, dopoledne zataženo a odpoledne déšť. V infocentru v Marahau ,vstupní to bráně do Abel Tasman, nám řekli, že další tři dny má být hezky. Tak jsme si hned zaplatili výlet na zítřek na Farewell Spit a na pondělí kajaky. V neděli chceme dojít k těm skalním obloukům, co k nim Ludvíkovic nepustil protivítr. Dnes jsme se přemístili do kempu na Pohara Beach. Začal jsem psát deník a neměl jsem z dneška ani jednu fotku. Pak ale přestalo pršet a Ivanka našla v průvodci několik zajímavostí v blízkém okolí kempu. Nejblíže byly  skály Grove Scenic Reserve, které se nám velmi líbily. Jsou to Adršpachské skály v malém, ale zarostlé džunglí. Najednou mám fotek do deníku dostatek. Pak jsme jeli k Whaikorokuku Springs. To je podzemní pramen, který vyvěrá uprostřed malebného jezírka a dává 14 000 litrů za vteřinu. Je tam i veliký periskop, kterým se kouká pod hladinu. Jezírko je pro domorodce posvátné. Potkali jsme tam mladý český pár. Jedou od severu k jihu. My jsme jim dávali rady o jižním ostrově a oni nám o severním. Mají taky Wikida a také jim chlastá a nejede. Večer jsme se prošli po pláži, byly krásné mraky a bylo nám fajn. 

9.2. Jet boats

Včera večer jsme se snažili naplánovat zbytek pobytu před trajektem na severní ostrov, ale dva dny rezervy, ketou jsem naplánoval na začátku, nám teď nějak přebývají. Zůstává to rezerva, kterou asi použijeme k rekreaci u moře, pokud to dovolí počasí, jinak operativně rozhodneme jinak. Na dnešek nám zbyl jen přejezd do Motueky. Ráno nás nezastihlo v nejlepší duševní kondici. Já jsem to nazval Kitchen trek, protože jsme se večer utábořili poměrně daleko od kuchyně a ráno jsme se jako na potvoru neustále vraceli pro něco do auta.  Jednou jsme se dokonce minuli, když já jsem nesl něco od auta jinudy, než šla Ivana pro něco jiného a chvíli jsme se hledali navzájem, protože máme jen jeden klíč od auta. Ale po snídani jsme se shodli na procházce po pláži před odjezdem do Motueky. To se nám velmi líbilo. Pak jsme jeli nakupovat do Westportu, nedříve potraviny a pak ťapky do sprchy, protože já jsem jednu ztratil a Ivaně se jedna rozpadla. Ivana si při té příležitosti koupila dvoje šortky v sekáči.Potom jsme se rozjeli k severnímu pobřeží jižního ostrova. Cestou jsme uviděli poutač na údajně nejdelší lanovou lávku (swinging bridge) na Zélandu. Zastavili jsme a to jsme udělali dobře. Lávka byla sice placená, ale pro ty co šli na „jet boat“ (tryskovou loď), to bylo zdarma. Jeli jsme tedy tou tryskovou lodí a byl to zážitek. Patrik to zná. Jezdí to strašně rychle blízko skal a otáčí o 360stupňů v plné rychlosti. A aby toho nebylo málo, cestou zpátky jsme nešli přes lávku, ale využili další atrakci, když nám byl nabídnut dětský lístek, protože lanovkář  byl kdysi v Česku a moc se mu tam líbilo. Atrakcí tedy byla lanovka vedle lávky. Jeli jsme s Ivankou v tandemu, protože to je větší fofr. Na konci nás to prudce zabrzdilo a vrátilo o deset metrů zpátky. Pokračovali jsme v cestě a Ivana viděla ceduli, že jsme minuli nejlepší kemp. Vrátili jsme se a kemp je levný a dobrý. Zbývá nám 50km do Motueky.

8.2.Trek TepmleBasin,PancakeRocks,TuarangaBay

Ráno jsem konečně přidal dva příspěvky na parkovišti u DOC infocentra. Navrhnul jsem výběr ze dvou treků. Ivanka vybrala ten těžší, a to Tepmle Basin, který šel pře lety Patrik s Janou. My ale šli jen k „lyžařskému středisku“, což je podle průvodce 3 hodiny return. Jsme už asi vytrénovaní. Ivanka šlapala do kopce jako „lokotomíva“ (jak by řekl Lukášek). To mi připomnělo, že jsem chtěl vyfotit vlak, který přijel do Arhur’s Passu, ale vešly se mi na fotku jen „lokotomívy“, protože jich bylo šest a na vagóny s uhlím jsem neměl dost širokoúhlý objektiv. Trek jsme nahoru (590m převýšení) udělali za hodinu a dvacet minut a dolů za hodinu deset minut, tedy o půl hodiny kratší. To „lyžařské středisko“ mělo jen asi tři malé vleky a nechápu, jak se  sem v zimě lyžaři dopravují, když z údolí je jen jedna evidentně jen zásobovací lanovka. Pak jsme to frčeli pěkně z kopce na pobřeží a pak na sever k Pancake Rocks, tedy k „palačinkovým skálám“. Opravdu vypadají jako stohy palačinek, naskládaných na sobě. Bohužel jejich největší atrakci, a to gejzíry vody, způsobenými přílivovými vlnami, jsme zmeškali, protože už byl odliv. Ale i tak to stálo za shlédnutí. Pokračovali jsme do Tuaranga Bay, podívat se na kolonii tuleňů. Pár se jich vyhřívalo na sluníčku, ale pozorovatelna byla dost daleko. Přesto jsem udělal několik fotek, jak jedno mládě doráží na svou maminku. Jeli jsme dál k majáku na Cape Foudwind, ale zklamal mne, protože je umístěn tak, že nejde vyfotit s pozadím moře. Dnes máme konečně kemp se signálem a hlavně se sprchami.