29.3. Zase doma

Let zpátky do Prahy byl bez komlikací. posádka v letadle byla nejlepší ze všech sedmi letů s Emirates, takže jsme měli dobrou náladu z vína, které nám ochotně nosily. Na letišti nás vítal kompletní uvítací výbor od nejmladší Barborky po nejstaršího Rudolfa. Z toho jsme měli velkou radost. Teď máme ale pocit, že jsme ani nikde nebyli, jak jsme se zase rychle zabydleli na Kladně a musíme se dívat na fotky, aby jsme si ověřili, že to všechno byla pravda.

28.3. Poslední den v Dubaji

Stanice metra do Palm Deira už známe téměř zpaměti. Palm Deira  Palm Deira totiž nasedáme na náš Hop in Hop out autobus. Už jsem uměl arabsky „Dveře se zavírají“, ale už jsem to zase zapomněl. Po pár stanicích jsme přesedli z červeného okruhu na modrý okruh, který jede podél pobřeží. Poctivě vystupujeme na každé zastávce a prohlížíme pamětihodnosti. První je mešita, jediná v Dubaji, kam smí i nemuslimové, ale jen 10:00 a ne ve středu. Dnes je středa a my jsme tam byli asi v 11:00. Fotím tedy jen z venku. Další zastávka je Jumeriah Beach, piknikové a koupací místo. Dáváme si oběd a popojedeme na vyhlídku na Burj Al Arab, známý sedmihvězdičkový hotel ve tvaru plachetnice.

Vyhlídka není nic moc, protože brání plot a slunce je zrovna z druhé strany. Nicméně fotím, když už jsme kvůli tomu vystoupili a čekali 20 minut na další autobus. Jedeme k tržišti Madinat Jumeirah. To je pěkné a je tu lepší výhled na Burj Al Arab. Je tady také hodně restaurací a vodních kanálů, po kterých se můžete svést na lodičce. Vypadá to jako malé Benátky. Ivanka mi tady koupila překvapení k narozeninám, které jsem si vybral u stánku Swatch. Vrátili jsme se ještě kousek zpátky k Burj Al Arab, a zkoušeli, jak blízko se dostaneme. Moc to bez zabukovaného posezení alespoň na kafíčko za 350 dubajských dirhamů na osobu nešlo. Jeli jsme tedy dál na ty umělé ostrovy ve tvaru palmy až k hotelu Atlantis.

 Tam jsme prošli přízemí s mnoha krámy a butiky, vyfotili hotel zvenku, zjistili, že jít se dál nikam nedá, nasedli do dalšího autobusu a odjeli ke zlatému hřebu dne. Kdo mne zná, tak ví, že, pokud je v nějakém městě nějaká věž, že musím nahoru. A v tomhle městě je jako náhodou nejvyšší věž na světě: 828 vysoký  Burj Khalifa. To jsme si nechali jako třešničku nakonec. Bohužel až nahoru na vrchol to nejde, ale i tak bylo zajímavé, dívat se na okolní mrakodrapy jako z letadla. Byli jsme tam až do tmy, abychom si vychutnali osvětlené město. Bylo tam dost plno a všude samá ruština. Byl jich tam zrovna celý zájezd, možná hned dva autobusy. Pod mrakodrapem je obrovská „Křižíkova fontána“, srovnatelná jen s tou v Las Vegas. Produkce je každou půlhodinu.

 Filmoval jsem jí nejdříve seshora z věže a potom i zdola.

Není sice barevná, ale pohyby jsou nádherně sladěné s hudbou. Byla to skutečně pěkná závěrečná tečka celého našeho výletu do světa. Do hotelu jsme se vrátili vyčerpaní s nohama o 5cm kratšíma.

27.3. Dubaj, den druhý

Dnes je to trojčíslo, tak začněte číst nejprve 25.

Dopoledne jsme odjeli metrem a došli pěšky k Dubai Fort and Museum. To je pevnost, ve které je moc hezky udělané muzeum o historii Dubaje. Většina je v podzemí a je tam spousta figurín v nejrůznějších prostředích. Pak jsme se zúčastnili prohlídky s průvodkyní v historické části Dubaje. Prohlídka začínala právě u toho muzea a vedla kolem ministerstva obrany, úřadu vládnoucího šejka a největší dubajské mešity přes tržiště látek, tržiště se vším, potom lodičkou přes řeku na tržiště koření a tržiště zlata. Průvodkyně byla velice sympatická a milá a řekla nám hodně zajímavých věcí o náboženských zvyklostech, politice a životě lidí v Dubaji.

Na tržišti koření nám vysvětlila na co se co používá a jak máme smlouvat. Na oběd jsme jeli naším předplaceným autobusem do největšího nákupního střediska. Oběd ani nákupní středisko nás neuchvátily. Popojeli jsme opět předplaceným autobusem na nábřeží a svezli jsme se velkou dřevěnou lodí po řece. Loď byla také v ceně okružního autobusu a byla s výkladem. Po projížďce jsme šli pěšky dál po nábřeží až k tržišti a hledali svatyni, kterou nám ukazovala průvodkyně, do které se smí, ale bez bot a bez průvodce. Bohužel jsme ji nenašli. Bohužel jsem si ji nezaznamenal do GPS.

 Vrátili jsme se k muzeu, počkali na okružní autobus a popojeli k Heritage Vilage. To je jakýsi skanzen bedujínských a rybářských obydlí. Sedí před nimi místní lidé v těch jejich hábitech a povídají si. Chtěl jsem se ještě podívat na palác, který si nechal postavit dědeček současného vládce, ale zastavila nás cedule „Military area, keep out“. Na druhou stranu řeky jsme se dostali dlouhatánským podchodem. Tam jsme si ještě chvilku sedli na břeh a pak odjeli metrem do hotelu.

26.3. Přelet do Dubaje

Ráno jsme si dali budíček již na 5:30, protože jsme z vrozené opatrnosti raději na letišti dříve. Díky tomu jsme jeli taxíkem ještě před dopravní špičkou a také taxikář si pochvaloval, že  díky tomu může odvézt dceru do školy včas. Povídali jsme si s ním celou cestu. Let proběhl hladce (až na občasné turbulence) a docela uběhl rychle (pouhých 7hodin). Kapitán letu nás nepotěšil zprávou o počasí v Dubaji: 21stupňů a prší. S imigračními úředníky nebyl velký problém, jen to, že se mne ptal, kde budu spát a já si nepamatoval jméno hotelu a musel jsem za Ivankou, aby mi půjčila papírek s rezervací. Hotel máme kousek od letiště i od stanice metra. Ubytovali jsme se a nakoupili nějaké jídlo (není dražší než u nás). Pak jsme odjeli metrem ke Golden Souk (zlatému trhu). Koupili jsme si tam lístky na okružní autobus na dva dny se slevou na projížďku nočním Dubajem. Tu jsme hned absolvovali. Když nám projížďku popisovala, říkala, jak nám bude autobus zastavovat na focení. Zastavil jen jednou na focení největšího hotelu Atlantis. Jinak zastavoval jen na červenou, když nebyl žádný výhled. Za jízdy jsem dělal marné pokusy o nerozhýbané fotky. Proto to bylo pro mne zklamání. Navíc průvodce nebyl žádný sympaťák a občas mu nebylo rozumět a navíc nám byla docela zima. Teplé oblečení máme v zafoliovaném batohu, který Ivanka už nechce otevírat. Jinak některé mrakodrapy jsou nasvíceny opravdu nádherně. Na závěr jsme zhlédli světelnou a zvukovou šou v atriu hotelu Kleopatřiny pyramidy.

25.3. Singapur, den třetí, poslední

Ráno jsme si zase přispali, protože jsme šli pozdě spát. Vyšli jsme do ulic doprohlédnout si zbylé památky zakroužkované v naší mapě. Začali jsme katedrálou St. Andrews, kde právě začaly nedělní bohoslužby. Poslechli jsme si zpěv a pokračovali k Victoria Theatre and Concert hall, ale to bylo celé v lešení, kolem budovy parlamentu jsme došli podél řeky na Clarke Quay, kde je spousta restaurací a konečná vyhlídkových lodiček. Svezli jsme na jedné, abychom trochu ušetřili své nohy. Pochodování po městě je totiž o ušoupání nohou. Také jsme se dozvěděli něco o historii Singapuru. Po návratu jsme si dali k obědu výbornou rybu s bramborem a pak jsme šli k soše pana Raflese, zakladatele Singapuru. Metrem jsme zajeli do indické čtvrtě Litle India, ale vůbec se nám tam nelíbilo, a tak jsme zase vlezli do metra a odjeli k ostrovu Sentoza, což je singapurský Park oddechu Julia Fučíka.

Vylezli jsme z metra a venku byl pěkný slejvák a bouřka. Naštěstí hned u metra je velké nákupní středisko, kde jsme po dlouhém vybírání koupili Ivance šátek, který asi bude potřebovat při vstupu do mešity v Dubaji. Když déšť trochu polevil, vydali jsme se pěšky na ostrov. Lze se tam dostat i monorailem (vláčkem na jedné koleji na sloupech), nebo lanovkou, nebo autobusem, ale pěšky je to nejlevnější. Tam jsme trochu pochodili a trošku pofotili. Jedinou atrakci, kterou jsme si dopřáli, byl výjezd výtahem nahoru do tlamy osmnáctimetrové sochy Merliona. Na hlavě má také pozorovací plošinu, ale ta byla z důvodu deště uzavřena. Metrem a pěšky jsme se vrátili na naše oblíbené nábřeží, dali si ledovou tříšť, naposledy shlédli kouzelnou fontánu a šli zpátky do hotelu.

24.3. Singapur, den druhý

Zase tu máme dvojčíslo deníku, takže číst nejprve 23.3.

Trochu jsme si po včerejším pozdním návratu přispali a po snídani vyrazili metrem do japonské a čínské zahrady. Japonská zahrada byla trochu zklamání. Ve Francii jsme u jedné bambuserie viděli hezčí. Čínská zahrada měla alespoň sedmipatrovou pagodu, na kterou se může vylézt, což jsme samozřejmě učinili. Seshora jsme viděli na jezeře závody dračích lodí a tak jsme zase pospíchali dolů, abychom je nezmeškali, než bude po všem. Z blízka se však ukázalo, že to je jen atrakce pro soutěživé turisty, kteří si zaplatili, aby si zazávodili. Také nás lákali za 5 dolarů podívat se na živé želvy. Vysvětlil jsem jim, že jsme právě nedávno plaval v moři. Jeli jsme zase metrem.

Tentokrát do Chinatownu. Je to několik uliček čínských domečků s krámky a restauracemi a velká pěkná pagoda Buddha Tooth Relic. Budhův zub jsme tam ale neobjevili. Uličkami jsme došli až k Thian Hock Keng Temple, ale to bylo celé v lešení a zavřené. Došli jsme pěšky až na nábřeží k soše Merliona, půl lva a půl ryby, chrlící vodu. Přes most jsme došli do nákupního střediska Esplanade na oběd do mekáče, protože Ivanka po své střevní příhodě nemá chuť na žádné asijské jídlo. Chvíli jsme poslouchali na nábřeží nácvik jedné zpěvačky na večerní vystoupení. Skočil jsme Ivance a sobě pro zmrzlinu, ale v tom horku se mi cestou dost rozpustila. Došli jsme k hotelu Sky Park, vystáli frontu a vyjeli nahoru.

To je ten trojvěžový mrakodrap a bazénem na střeše, co vypadá zespoda jako loď. Je odtud pěkný výhled na město. Bohužel bylo trochu v oparu, viditelnost nebyla úplně nejlepší. Lístek platil i do Art Science Muzeum, kde byla výstava Andy Varhola, kterého ani moc nemusíme, ale v podzemí muzea je výstava u příležitosti 100 let od potopení Titaniku. A ta je moc hezky udělaná. Bohužel se tam nesmí fotit. Ale mají to pěkně vymyšlené. Dostali jsme každý vyplněný palubní lístek se jménem a třídou, kterou se dotyčný plavil. Měli tak velký model Titaniku, spoustu předmětů, které byly vyloveny, pouštěli filmy o jeho stavbě. Potom tam byl jako bok Titaniku s nástupním můstkem, kterým jsme vešli dovnitř. Tam byla chodbička s dveřmi kajut druhé třídy, dále zařízení kabiny první třídy, restaurace, to  nádherné dřevěné schodiště, kde se ve filmu propadl strop.

 Vtipně byla pomocí zrcadel udělána palubní promenáda. Byl tam také velký kus ledu, aby si každý mohl zkusit, jak dlouho na něm udrží ruku. Byly v něm vytavené díry od prstů otužilých návštěvníků. Na konci byl seznam zachráněných a utonulých. Moje jméno bylo mezi utonulými a Ivanka byla zachráněna. Když jsme vylezli, už byla tma a na nábřeží hrál orchestr skladby jako od Glena Millera. Tak jsme poslouchali a čekali na to, až začne zase ta nádherná fontána. Po fontáně jsme se šli najíst a počkali si ještě na další představení fontány, protože jsme se jí nemohli nabažit. Do hotelu jsme se dostali až v půl dvanácté.

23.3. Návrat do Singapuru

Loď měla pro nás připlout v 9:30, ale možná také již 9:15, nebo také s hodinovým zpožděním. Takovouto informaci jsme dostali v recepci. Pochopitelně, že loď nepřiplula ani v 10:30, ale v 10:45, a to chvíli vypadalo, že naše molo vynechá. Na mě už šli mrákoty. Zpomalila a zatočila k nám až na poslední chvíli. Nicméně čekání bylo kratší než před týdnem v Mersingu. Stihli jsme přímý autobus do Singapuru. I fronty na hranicích byly tentokrát menší a tak jsme dorazili do Singapuru již v pozdním odpoledni, osprchovali se a vyrazili do města. Na nábřeží se právě konal festival světelných efektů. Bylo to úžasné. Například podle hudby rozsvěceli figury vyrobené ze žárovek ve tvaru zářivek tak, že pobíhaly a tančily.

Nebo na budovu Art Science Muzeum ve tvaru květu promítali přírodu a motýly. I sochu Merliona různě barevně nasvěcovali. Největší zážitek ale byla fontána. Byly tam klasické barevně osvětlované vodotrysky, ale stříkali do výšky i vodní mlhu, na kterou promítali nejrůznější efekty a scény a samozřejmě k tomu pouštěli hudbu, včetně naší oblíbené What A Wonderfull Wold s Luis Armstrongem. Do hotelu jsme se vrátili až o půl dvanácté.