7.3. Cape Regina a Ninety Mile Beach
V noci ještě byla obloha bez mráčku a plná hvězd. Ráno už ale byla obloha zatažená. Vyrazili jsme na poslední kilometry k severu. Jak jsme se blížili ke konci, počasí se zhoršovalo. Nakonec jsme si museli říkat, že je lepší blbé počasí, než žádné. Na parkovišti před cestičkou k majáku už pomalu nebylo vidět 20m vzdálené záchodky. Nepršelo, ale mžilo a foukal vítr. Byli jsme vlastně v mraku. Nicméně, když už jsme dojeli tak daleko, oblékli si nepromokavé bundy a vyrazili k majáku. Kupodivu byl vidět docela zřetelně i z 50m. nebyli jsme jediní, kdo sem dojel i v tomto počasí. Po chvíli se viditelnost zlepšila a my dohlédli až na oba oceány, které se zde stýkají a pošťuchují, což vytváří zajímavé efekty na hladině. Abychom dali počasí delší čas na udobření, vyšli jsme si na procházku na závětrnou stranu mysu. Bylo to docela pěkné. Když jsme se vrátili, viditelnost se ještě zlepšila a my se chvíli kochali pohledem na oceány. Po již skoro tradičním obědě jogurtu s křupínkami v suchu auta jsme otočili kormidlem zpátky na jih. 
Cestou se počasí ještě zlepšilo a tak jsme odbočili k obřím dunám na Ninety Mile Beach u Te Paki. Tam už občas i zasvítilo sluníčko. Nejdříve jsme udělali menší trek po několika vrcholcích dun a potom jsme si půjčili bodyboard na sjíždění z vrcholku duny. Protože vystoupat na dunu je docela namáhavé, vymyslel jsem zlepšovák. Bodyboard jsme si předávali v půlce kopce, takže bylo vždy dost času na vydýchání, než se ten druhý svezl. Když jsme se náležitě unavili, odjeli jsme do kempu a teď děláme velké prádlo.
V noci ještě byla obloha bez mráčku a plná hvězd. Ráno už ale byla obloha zatažená. Vyrazili jsme na poslední kilometry k severu. Jak jsme se blížili ke konci, počasí se zhoršovalo. Nakonec jsme si museli říkat, že je lepší blbé počasí, než žádné. Na parkovišti před cestičkou k majáku už pomalu nebylo vidět 20m vzdálené záchodky. Nepršelo, ale mžilo a foukal vítr. Byli jsme vlastně v mraku. Nicméně, když už jsme dojeli tak daleko, oblékli si nepromokavé bundy a vyrazili k majáku. Kupodivu byl vidět docela zřetelně i z 50m. nebyli jsme jediní, kdo sem dojel i v tomto počasí. Po chvíli se viditelnost zlepšila a my dohlédli až na oba oceány, které se zde stýkají a pošťuchují, což vytváří zajímavé efekty na hladině. Abychom dali počasí delší čas na udobření, vyšli jsme si na procházku na závětrnou stranu mysu. Bylo to docela pěkné. Když jsme se vrátili, viditelnost se ještě zlepšila a my se chvíli kochali pohledem na oceány. Po již skoro tradičním obědě jogurtu s křupínkami v suchu auta jsme otočili kormidlem zpátky na jih. 
Cestou se počasí ještě zlepšilo a tak jsme odbočili k obřím dunám na Ninety Mile Beach u Te Paki. Tam už občas i zasvítilo sluníčko. Nejdříve jsme udělali menší trek po několika vrcholcích dun a potom jsme si půjčili bodyboard na sjíždění z vrcholku duny. Protože vystoupat na dunu je docela namáhavé, vymyslel jsem zlepšovák. Bodyboard jsme si předávali v půlce kopce, takže bylo vždy dost času na vydýchání, než se ten druhý svezl. Když jsme se náležitě unavili, odjeli jsme do kempu a teď děláme velké prádlo.
Tééda, bodybordění v písku, to muselo být něco. Ten namáhavý výstup nohoru s Davidem známe. V Chile jsme dupali se "snow"boadrem a písek se nám lepil na opalovacím krémem namazané tělo. Byla to fuška, ale určitě to stálo za to! A věřím, že až tam pojedeme příště, bude tam už vlek, né-li lanovka. Mějte se krásně a zdravím zatím ještě z bílých Krkonoš. Šárka.
OdpovědětVymazat