Dnes má Ivanka narozeniny, a to docela kulaté. Ráno jsem jí řekl, že jako malý předdárek jí dám cestu na autobus taxíkem. Když jsme totiž v recepci požádali o uschování nepotřebných věcí do našeho návratu z Tiomanu, řekli, že nemají žádnou místnost, kde by byly naše bágly po zámkem, jen je můžeme nechat u schodů s naší cedulkou. Týden by kolem nich chodili lidé! Pravděpodobnost, že se s nimi ještě za týden setkáme mi připadala příliš malá. Takže bereme vše s sebou. Snídaně byla docela dobrá a Ivanka se dokonce přejedla. Prohlásila masochisticky, že za trest půjdeme na autobus pěšky (asi kilometr se čtyřmi batohy). Za ušetřené že si koupí nové plavky. Tedy jsme šli. Autobus jel docela brzy. Dojeli jsme na hranici a vystoupili z autobusu. Samozřejmě jsme si stoupli do fronty, která se zadrhla kvůli jedné mamince s dítětem, která měla něco v nepořádku. Za hranicí už náš autobus nebyl.
Museli jsme čekat na další spoj téže společnosti. Jedni Švédové, kteří jeli s námi v prvním autobuse, říkali, že pokud autobus takhle ujede, lze podle bedekru Lonelly Planet jet autobusem jiné společnosti. Sami to zkoušeli, ale neuspěli. Čekali jsme přes půl hodiny, než přijel ten náš správný autobus. Přejeli jsme přes most do Malajsie a tam další kontrola a autobus na nás zase nepočkal. Nakonec jsme dojeli na autobusové nádraží do Larkinu. Tam je ohromný zmatek, ale hned nás odchytili prodavači lístků, že do Mersingu to právě odjelo, ale další jede v 11:30, tj. asi za tři čtvrtě hodiny. Do Mersingu jsme dojeli ve 13:30, a loď na ostrov odjíždí v 15:00. Koupili jsme si lístky, zaregistrovali se. Mají tu umělou zaměstnanost, protože jeden vám lístek prodá, druhý vám dá vyplnit jméno, věk a číslo pasu, třetí odtrhne kupon, čtvrtý lístek přetrhne a dá vám boarding kartu, pátá vás nechá zaplatit jakousi daň za pobyt. Pak jsme začali čekat na loď. Čekárna se postupně plnila.
Od 14:00 do 14:50 jsme nic zlého netušili. Když ale ani v 15:00 žádná loď, začalo to být podezřelé. V 15:30, jsem se šel podívat na tabuli s časama odplutí, a tam bylo místo 3pm napsáno 4:30 pm. Nikdo nic nevysvětloval. Ve 4pm však taky žádná loď nepřijela. Jen čekajících lidí přibylo. Ve 4:50pm konečně připlula loď, ale nastupovat směli jen ti, co měli bílé boarding karty. My měli modré. Loď odplula. V 5:20pm připlula další loď, ale nastupovat mohli jen ti se zelenou boarding kartou. My jsme stále žmoulali ty své modré. Přitom jsme čekali ze všech skoro nejdéle. Nevím, jaký v tom měli, či spíš neměli systém. Jeden Francouz také s modrou Boarding kartou se protáhl za bránu a diskutoval. Ale neuspěl. Já jsem se tedy ani nepokoušel. Konečně v 6:00pm připlula loď, která brala lidi s červenými ale i s modrými kartami. Konečně jsme nastoupili a vypluli. Pak jsme ale zase couvali a manévrovali. Ivanka se mne ptala nechápavým výrazem v očích, co se to zase děje. Usoudil jsem, že asi musí ještě natankovat, abychom dopluli. Ukázalo se, že mám pravdu. Konečně jsme vyrazili na moře. Naštěstí to moc nehoupalo. Asi po hodině plavby přišla SMS od Davida, jestli už jsme na ostrově. Odpověděl jsem, že se teprve blížíme, a že je už tma, protože už bylo půl osmé. Nakonec jsme šťastně dopluli a ubytovali se. Jaké bylo naše překvapení, když nám oznámili, že večeři nám zaplati náš syn. Tak jsme hned Davidovi poslali děkovnou SMS.
Ahoj cestovatelé. Ani nevíte, jak se nám všem ulevilo, když jste v pořádku dorazili na ostrov. Slavnostní večeři máte ode mě a od Patrika. V plánu byla ještě kytka a kartička s přáním, ale nějak se nám zkomplikovala komunikace s paní vedoucí. Hlavně, že to vše dopadlo dobře. Zkuste si po náročném Zélandu trochu odpočinout. Šnorchlovat se dá i u Panuby, když podplaveš molo, tak pár desítek metrů za ním začínají krásné korály okolo skály, kterou přelézáte cestou do Air Bantang. Vlastně se dá do Air Batang okolo skály i doplavat ;-) Přeji hezké počasí a teplé moře!
OdpovědětVymazat